Antická svatyně bohyně porodu Eileithyie na řeckém ostrově Paros

Overview

Ačkoliv hlavním a nejznámějším léčebným božstvem klasické antiky byl Asklépios, bůh lékařství, léčivé aspekty a schopnosti měli i ostatní bohové a bohyně –⁠ zejména Eileithyia, bohyně porodu a porodních bolestí a ochránkyně těhotných a rodících žen i novorozenců. Na rozdíl od hlavních antických božstev (včetně Asklépia), byl Eileithyiin kult provozován v menších okrscích, jejichž centrem byl oltář se sochou (někdy byla socha umístěna v malém chrámku), situovaných někdy i mimo hlavní část městských států či přímo v přírodě. Jedna taková rurální svatyně bohyně Eileithyie se nachází na ostrově Paros, v jižním svahu hory Kounados. Je umístěna na úzké terase v pásu skalních útesů podél a pod plošinou jižního, nižšího vrcholu.

Jde o důležitou lokalitu svého druhu i v kontextu celého Řecka. Centrem kultu zde patrně byl posvátný pramen (pod skalním převisem) a menší jeskyně (či skalní převis). Vykopávky ve svatyni přinesly bohaté nálezy –⁠ nápisy, votivní reliéfy a především desítky (fragmentů) terakotových bust, sošek žen a keramických střepů. Nejstarší nálezy z této lokality pocházejí již z geometrického období (8. století př. Kr.) a kult zde přetrval až do doby pozdního římského císařství –⁠ patrně do 3. století po Kr.

Klíčová slova:

porod – Řecko – starověk – Paros – léčení – Eileithyia

ÚVOD

Hlavním a nejznámějším léčebným božstvem klasické antiky byl Asklépios, bůh lékařství (latinsky Aesculapius) (1–4); léčivé aspekty a schopnosti měli i ostatní bohové a bohyně, např. Apollón (latinsky Apollo), Artemis (latinsky Diana) a zejména Eileithyia, bohyně porodu a porodních bolestí a ochránkyně těhotných a rodících žen i novorozenců (5–7). Na rozdíl od hlavních antických božstev včetně Asklépia, která byla uctívána ve výstavných chrámech nebo posvátných okrscích s více stavbami (chrám, oltář, sloupové haly, vstupní brány), byl Eileithyiin kult provozován v menších okrscích, jejichž centrem byl oltář se sochou (někdy byla socha umístěna v malém chrámku) a situovaných někdy i mimo hlavní část městských států nebo přímo v přírodě (6–8). Jedna taková vyloženě rurální svatyně bohyně Eileithyie se nachází na ostrově Paros, v jižním svahu hory Kounados.

Kounados je hora se dvěma vrcholy situovaná asi 3,5 km severovýchodně od centra Parikie, hlavního města ostrova (obr. 1). Její severní vrchol je 267 m vysoký a stojí na něm kaple Profitis Elias (do jejíhož zdiva bylo zakomponováno několik původních antických bloků včetně nápisů). Jižní, o něco nižší vrchol (254 m. n. m.) tvoří menší plošinu, podél jejíž hrany a pod ní je pásmo výrazných skalních útesů vytvářejících na některých místech menší převisy či jeskyňky. Svatyně bohyně Eileithyie se nachází na úzké terase v pásu těchto skalních útesů, asi 30 m pod plošinou nižšího vrcholu. Jde o důležitou lokalitu svého druhu i v kontextu celého Řecka (6–9).

BOHYNĚ EILEITHYIA

Eileithyia je velice starou řeckou bohyní, její jméno bývá nejčastěji překládáno jako „Přicházející“. Poprvé byla zmíněna již na hliněných tabulkách (Kn Gg 705) (10, 11), popsaných tzv. lineárním písmem B, jež zachycuje nejstarší známou formu řeckého jazyka (12). Ty byly nalezeny na Krétě v troskách známého paláce v Knóssu a pocházejí ze závěru pozdní doby bronzové –⁠ ze 14. či spíše až 13. století př. Kr. Větší povědomí o její funkci a specializaci lze zjistit až z homérských eposů Ílias a Odysseia. V Íliadě (zpěv XI, verše 269–271; zpěv XIX, verš 119) je její jméno dokonce zmíněno v plurálu (Eileithyie) a v jasné souvislosti s porodem, když mají moc ho uspíšit nebo oddálit (7, 12, 13). Podle Homéra byly Eileithyie dcerami bohyně Héry, sestry a manželky nejvyššího boha Dia (12, 13). Teprve pozdější prameny a tradice hovoří o jedné bohyni porodu, jejímž otcem byl vládce bohů Zeus (a jejími sourozenci bohyně mládí Hébé a bůh války Arés). Podle lokální tradice na kykladských ostrovech měla být dokonce matkou okřídleného boha lásky Érota, na severozápadním Peloponésu zase věřili, že byla matkou lokálního héroa (poloboha) jménem Sosipolis (7). Podle jiné verze, zachycené řeckým historikem Hérodotem (asi 484–430/420 př. Kr.; Dějiny IV, 35.1) (7, 14), však vůbec nebyla řeckého původu, nýbrž do Řecka přišla z dalekého severu, od bájného národa Hyperborejců.

Počátky jejího uctívání v řeckém světě spadají již do (pozdní) doby bronzové, kdy byla uctívána v posvátné jeskyni v lokalitě Inatos, na severním pobřeží střední Kréty nedaleko Amníssu (15). V této jeskyni se podle krétské tradice měla i narodit. (Zde je vhodné připomenout, že výše uvedená hliněná tabulka Kn Gg 705 zaznamenává oběti ve formě nádob plných medu této bohyni v lokalitě Amníssos.) Její významné svatyně se v historické době (od 8. století př. Kr.) nacházely v Athénách, Korintu, Argu, Spartě, Olympii, Tegei, v krétském Inatu a v lokalitě Aigion (6, 7). Bohyně Eileithyia (někdy ještě jako dvojice bohyň) je často zobrazována v řeckém umění (především vázovém malířství) ve scénách zrození bohyně Athény, která se narodila z Diovy hlavy, když mu musela být rozseknuta lebka. Na některých výjevech je Eileithyia okřídlená, případně drží zahnutý porodnický nůž, tzv. harpe (7, 16).

Eileithyia byla pod jménem či přízviskem Genetyllis uctívána jako bohyně plodnosti či plození. Jako Lucina pak přešla i do římské mytologie a náboženství. Římský autor Ailiános Klaudios (asi 170 –⁠ asi 235 po Kr.) pak zaznamenal historku, podle níž byl Eileithyiiným posvátným zvířetem tchoř (7).

Jako ochránkyně těhotných a rodících žen i novorozenců měla tato bohyně také určitý medicínský aspekt a význam –⁠ pečovala o zdraví ženského těla. O tom svědčí některé nálezy, zejména votivní anatomické reliéfy s vyobrazením částí ženského těla.

HISTORIE VÝZKUMU EILEITHYIINY SVATYNĚ NA HOŘE KOUNADOS NA PARU

Hora Kounados a její svahy byly prozkoumány německým archeologem židovského původu Otto Rubensohnem (1867–1964) v letech 1898–99. Ačkoliv Rubensohn v oboru archeologie působil poměrně krátce a většinu kariéry vyučoval na základních a středních školách, patří dnes mezi uznávané německé archeology přelomu 19. a 20. století, a to především díky vykopávkám na řeckém ostrově Paros a v Egyptě (9, 17). Z různých důvodů (pracovního charakteru i kvůli nutnosti emigrace v pokročilém věku po nástupu nacismu) však bohužel za svého života nedokončil zpracování všech zjištěných poznatků a nalezených artefaktů (nejen) z Eleithyiiny svatyně. Dvě z jeho uveřejněných studií obsahují jen krátké popisy lokality v rozsahu několika vět (18, 19). Vzhledem k této skutečnosti se další výzkum této lokality v průběhu 20. i 21. století zaměřil téměř výhradně na religionisticko-filologický aspekt (tj. na studium detailů kultu bohyně), nikoliv na stránku archeologickou.

Rubensohn na hoře Kounados prováděl výzkumy za asistence řeckého architekta Panagiotise Soursose (1865–1929) po dobu 4 dnů v roce 1898, kdy mimo jiné objevil právě svatyni bohyně Eileithyie (9). Další –⁠ a patrně detailnější –⁠ vykopávky prováděl v této svatyni zhruba 2 týdny v dalším roce (mezi 23. květnem a 7. červnem 1899) americký archeolog německého původu Paul Baur (1872–1951), který proto musí být uznán jako spoluvýkopce této lokality (9). Rubensohn mu dovolil, aby určité artefakty a zjištěné poznatky použil ve své disertační práci o bohyni Eileithyii, kterou předložil a v roce 1900 úspěšně obhájil na Heidelbergské univerzitě (20). Toto pojednání bylo ve své době velmi uznávané a o 2 roky později se dočkalo i anglického překladu (21).

V roce 1981 prezentovala Semeli Pingiatoglou –⁠ bohužel bez bližšího popisu či ilustrací –⁠ stručný výčet nálezů pocházejících z Eileithyiiny svatyně (6). Jak ale ukazují archivní prameny, nešlo o všechny nálezy pocházející z Rubensohnových a Baurových vykopávek.

Výzkumem starověké historie a materiální kultury ostrova Paros, zejména v archaickém období, se v 90. letech 20. století zabývala Danièle Berranger (22). Édouard Piette nedávno ve své magisterské práci prezentoval přehled významnějších kultů antických božstev uctívaných na ostrově (23). Oba ve svých kapitolách o Eileithyiině svatyni, byť jde o poměrně důkladné přehledy problematiky, vycházejí v mnoha bodech z Rubensohnova a Baurova výzkumu.

Vzhledem k poněkud komplikované historii výzkumu této svatyně se proto autoři tohoto článku a výzkumu zabývají projektem nového zpracování a publikování všech dochovaných artefaktů i archivních pramenů k této důležité lokalitě (9).

SVATYNĚ BOHYNĚ PORODU EILEITHYIE NA OSTROVĚ PAROS

Eileithyiina svatyně se nachází na úzké terase v pásu skalních útesů asi 30 výškových metrů pod nižším vrcholem hory Kounados, v jejím jižním svahu (9).

Centrem kultu zde patrně byl posvátný pramen (pod skalním převisem) a menší jeskyně (či skalní převis) (obr. 2). Obětiny a nápisy však jistě byly umísťovány i do několika výklenků ve skalní stěně východně od jeskyně (mezi jeskyní a pramenem) (6, 9, 18–20, 24) (obr. 3). Tyto skalní niky jsou dnes nejcharakterističtější dochovanou částí svatyně a obsahují velké množství keramických střepů, pravděpodobně druhotně sesbíraných až po ukončených vykopávkách v průběhu 20. a 21. století. Tři největší skalní niky jsou umístěné vedle sebe a mají zhruba čtvercový či obdélný půdorys. Mají rozměry (od východu k západu) přibližně 1,00 × 0,90 m, 1,53 × 0,75 m a 0,52 × 0,78 m. Kromě těchto největších nik se ve skalní stěně vyskytuje ještě několik menších zářezů.

Vykopávky ve svatyni bohyně Eileithyie přinesly bohaté nálezy –⁠ nápisy, votivní reliéfy a především desítky (fragmentů) terakotových bust a sošek žen a keramických střepů. Nejstarší nálezy z této lokality pocházejí již z geometrického období (jde o fragmenty keramiky), tedy nejpozději z 8. století př. Kr. Kult zde přetrval až do doby pozdního římského císařství –⁠ patrně do 3. století po Kr. (poslední nápis z Paru zmiňující bohyni Eileithyii byl datován do 2. století po Kr.).

Dnešní stav Eileithyiiny svatyně je poměrně setrvalý. Skalní stěna s obdélnými nikami vypadá prakticky úplně stejně jako na Rubensohnových výkopových fotografiích (obr. 4). V průběhu posledních více jak 120 let jen došlo k určité erozi a spadu některých balvanů; také okolní terén je mnohem více zarostlý a na některých místech poklesl. Vstup do jeskyně (pod skalním převisem) i k posvátnému prameni rovněž vypadají velice podobně jako na původních fotografiích (obr. 5). Vnitřek jeskyně je jen více zerodovaný a posvátný pramen dnes volně neteče (byl podchycen a uzavřen do studny s víkem).

VÝZNAMNÉ ARTEFAKTY NALEZENÉ V LOKALITĚ

Mezi nejvýznamnější artefakty patří celkem 25 nápisů na mramorových stélách, bázích či deskách (další 2 nápisy zmiňující bohyni Eileithyii byly objeveny na jiných místech ostrova). Ne všechny však byly dosud lokalizovány v prostorách Archeologického muzea v Parikii či v jeho depozitářích. Je tak bohužel možné, že některé artefakty byly ztraceny v průběhu obou světových válek. Nejdelší nápis –⁠ o 37 řádcích –⁠ hovoří o rekonstrukci svatyně a pochází ze 3. století př. Kr. (IG XII, V, 186; Archeologické muzeum Paros, Parikia, inv. č. 10; obr. 6) (25). Dedikačních nápisů pro bohyni Eileithyii se dochovalo celkem 14. Z hlediska kultu je zajímavé, že donátorkami byly ve všech případech ženy (v jednom pak žena společně se svým manželem).

Příkladem takového dedikačního nápisu je fragment votivní báze (sochy nebo nějakého předmětu) o celkových maximálních dochovaných rozměrech 0,285 (d) × 0,20 (š) × 0,08 m (v) (IG XII, V, 189; Archeologické muzeum, Paros, Parikia, inv. č. 297; obr. 7) (25). Pochází ze 3. století př. Kr. Její zadní část je (spolu s částmi bočních stran) ulomená. V horní straně je patrná oválná prohlubeň o maximálním průměru 18 cm, sloužící k upevnění votivního daru. Malá sférická prohlubeň (o průměru 6,6 cm) je patrná i na spodní straně –⁠ patrně sloužila k lepšímu upevnění báze do podloží. Nápis o 3 řádcích zmiňuje dvě ženy –⁠ Artyllu a Kodó –⁠ které věnují bohyni Eileithyii tento dar (jenž býval zasazen do báze) za osobu mužského pohlaví jménem Pythónaktos (s největší pravděpodobností šlo o novorozence či malého chlapce).

Dva votivní nápisy bohyni Eileithyii jsou součástí anatomických votivních reliéfů –⁠ destiček s vyobrazením ženských prsů. Jeden z těchto votivních reliéfů sice nebyl nalezen ve svatyni (ale o několik kilometrů od ní v Parikii), ovšem musel původně pocházet z této lokality (IG XII, V, 198; Archeologické muzeum Paros, Parikia, inv. č. 307; obr. 8) (27). Datuje se do 1. století př. Kr. –⁠ 1. století po Kr. Má formu vodorovně orientované mramorové destičky (maximální dochované rozměry 0,195 × 0,135 × 0,065 m) se dvěma reliéfně zobrazenými polokulovitými prsy (o průměru 6,5 cm a výšce 2,9 cm) v horní části čelní strany, pod nimiž se nachází nápis o 2 řádcích. Ten jako donátorku zmiňuje ženu jménem (H)óra, dceru Difana. V obou horních rozích se nacházely otvory (o průměru zhruba 1 cm), pravděpodobně na hřebík, takže tento reliéf původně visel na stěně. Přímo ve svatyni pak bylo nalezeno ještě dalších 5 votivních anatomických reliéfů, zobrazujících části ženského těla.

ZÁVĚR

Svatyně Eileithyie na ostrově Paros, zasvěcená bohyni porodu, patří mezi důležitá kultovní místa. Jde o samostatnou extramurální svatyni rurálního charakteru, kde se kult uplatňoval v přírodním prostředí –⁠ v malé jeskyni, skalních nikách a okolo posvátného pramene. Její význam spočívá především v tom, že jde o patrně jedinou lépe prozkoumanou Eileithyiinu svatyni v rámci celého Řecka a nálezy odtud tvoří jeden dobře definovaný a uzavřený celek. Pochopení její historie a detailů uctívání bude výrazným obohacením znalostí o méně známých, ale důležitých kultech řeckého náboženství i specifického aspektu dějin antické ženské medicíny.

Svatyně Eileithyie však není jediným antickým posvátným místem zasvěceným božstvu s léčivým aspektem situovaným na ostrově Paros. Asi 3 km jižně od centra Parikie –⁠ a tedy asi 6 km vzdušnou čarou –⁠ se nachází lokalita Asklepieion, posvátný okrsek boha lékařství Asklépia, v němž byla společně uctívána i jeho dcera a personifikace zdraví Hygieia (24, 27). Náš další výzkum se samozřejmě zaměří i na vztah těchto dvou svatyní.