#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Soucit patří k člověku od jeho počátku – vybrané kazuistiky z bioarcheologie péče


Authors: Tomáš Smrček
Authors‘ workplace: 1. lékařská fakulta UK v Praze
Published in: Čas. Lék. čes. 2025; 164: 364-368
Category: History of Medicine

   

ÚVOD

Kdo jiný než lékaři a vlastně všichni zdravotníci by měli mít nezkreslené moderní vědecké poznatky dokládající efektivní péči o zdravotně indisponované jedince již v pravěku. Dosud toto období lidské preliterární doby bylo ve znamení „dojmologie“, dohadů a nevědeckých tvrzení. Bohužel řada takových nepodložených tvrzení přetrvává dodnes a jako červená nit se vine mnoha vysokoškolskými učebnicemi. Hlavní teze je, že kdo nebyl tlupě užitečný (rozuměj starý, silně traumatizován či se dokonce narodil s postižením), byl utracen či opuštěn (1).

Dnešní předmět Dějiny lékařství na 1. lékařské fakultě UK v Praze má v povinné literatuře práce autorů, kteří jsou k soucitnému jednání pravěkých lidí skeptičtí (2), ve vztahu k paleolitu jenom rozvíjejí teorie o autoléčbě lízáním ran (3) nebo tvrdí, že počet novorozenců s vrozenými anomáliemi byl snižován jejich zabíjením (4).

Předložený výběr obsahuje analýzy a interpretaci kosterních ostatků pravěkých lidí a je klíčovým zdrojem pro tvrzení uvedené v nadpisu. Jedná se o přelomová zjištění z preliterárního období vývoje lidstva, jež nás vedou k úvaze o dávných kořenech soucitného jednání a vyvracejí řadu předsudků z minulosti, které přetrvávají dodnes i na akademické půdě.

HISTORICKY NEJSTARŠÍ NÁLEZ UKAZUJÍCÍ NA TOLERANCI SLABÉHO JEDINCE UŽ V NEOLITU –⁠ JIŽNÍ GRUZIE, DMANISI (1,8 MILIONU LET)

Nejstarší doklady člověka vzpřímeného (Homo erectus) sahají do doby před 2,0–1,8 milionu lety a končí před asi 143–50 tisíci lety. Žil v Africe, Asii i Evropě (odkud ale zmizel před 1,1 milionu let) a jeho vzpřímená chůze již byla stejná jako u současného člověka.

  V oblasti jižní Gruzie, asi 85 km od hlavního města Tbilisi, je městečko Dmanisi. Během výkopů vědec David Lordkipanidze[1] našel lebku raného hominina považovaného za předchůdce člověka vzpřímeného. Následně byly nalezeny 4 fosilní kostry, které vykazovaly druh stále s primitivními rysy v lebce a horní části těla, ale s relativně pokročilými tělesnými znaky ukazující na větší pohyblivost. Představují fázi brzy po přechodu od člověka zručného (Homo habilis) k člověku vzpřímenému a byly datovány do doby před 1,8 milionu let. Zahrnují 4 kompletní a 1 neúplnou lebku, 3 mandibuly, postkraniální kosti 2 jedinců a také kamenné nástroje staré 1,85 milionu let. Lebky mají malý obsah mozkovny (600–800 cm3) a řadu starobylých znaků (obr. 1). Podle zachovalých kostí postkraniálního skeletu můžeme soudit, že osoby, kterým patřily, byly spíše menší, nanejvýš střední postavy (tedy do 170 cm) a nebyly příliš robustní (do 65 kg) (5, 6).

   

Obr. 1  Pětice pravěkých lebek nalezených v gruzínském Dmanisi se od sebe dramaticky liší navzdory tomu, že jejich majitelé žili ve stejné době na jednom místě. Druhá lebka zprava je bezzubý D 3444. (Foto: M. Ponce de León, M. Zollikofer. S laskavým svolením M. Zollikofera.)

   

Objevené kosterní pozůstatky jsou považovány za nejstarší fosilie homininů Eurasie. Po prvotním nadšení byla snaha tento nález označovat jako Homo georgicus, později se nález označil jako Homo erectus –⁠ má se jednat o důkaz existence člověka vzpřímeného, který velmi časně migroval z Afriky. V každém případě tato lokalita dokládá nejstarší přítomnost člověka mimo Afriku.

U jedné z nalezených gruzínských lebek (označované jako D3444) je možné dohledat nejstarší potenciální důkaz o rozšířené péči u raného druhu člověka. Tento důkaz pochází z přežití téměř bezzubého hominina z Dmanisi v Gruzii (5), který přišel několik let před smrtí o všechny zuby kromě jednoho (levého špičáku) a na jehož čelisti je patrný rozsáhlý úbytek kosti v důsledku resorpce alveolárních výběžků. Dotyčný několik let přežíval za podpory svého okolí. Buď mu jiní lidé obstarávali měkkou živočišnou potravu, jako je zvířecí mozek, nebo ji dokonce zpracovávali (rozžvýkávali). Tento nález jako doklad péče o nemocné interpretoval právě profesor Lordkipanidze.

Oponentní názor publikoval antropolog David DeGusta, který tvrdil, že bezzubí hominini mohli přežít díky tomu, že si sami našli potravu, přičemž vycházel z důkazů o přežití v podobných případech pozorovaných u primátů (7). DeGusta oponuje názoru, že „populace hominidů ze středního pleistocénu dosáhly dostatečné úrovně sociokulturní vyspělosti, která jim umožnila udržet oslabené jedince a poskytla jim k tomu motivaci“. Reaguje tak na nález jiné čelisti (Aubesier 11) nalezené v lokalitě Bau de l’Aubesier ve Francii, jež byla poznamenána vysokou úrovní ztráty zubů a abscesů, a tudíž označena za další z možných případů altruismu v evoluci (8). DeGusta ovšem s touto myšlenkou polemizuje a jako příklad udává srovnání s volně žijícími primáty, kteří trpí i horším stavem dentice, a přesto jsou schopni přežívat sami, byť třeba jen pár měsíců. Podle jeho mínění obecně nelze usuzovat na systematickou péči pouze z nálezu mandibuly, která se navíc ani nedochovala v kompletním stavu (7).

Lebka D3444 kompletně a dlouhodobě bezzubého jedince však prokazuje toleranci k postiženým jedincům a také to, že si takový jedinec byl schopen nalézat alternativní potravní zdroje. I když nelze vyloučit aktivní dopomoc okolí na přípravě potravy (5).

DALŠÍ PŘÍKLADY POZITIVNÍHO PŘÍSTUPU SPOLEČNOSTI K SLABÝM A POSTIŽENÝM JEDINCŮM –⁠ DOCHOVANÉ ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY V PRAVĚKU

Zásadní je disertační práce bioarcheoložky Lorny Tilley z Australské národní univerzity (ANU) v Canberře z roku 2013. O 2 roky později vydala klíčovou knihu „Theory and Practice in the Bioarchaeology of Care“ (9). Lorna je velmi silná osobnost a stojí za to připomenout její životní cestu. Původně pracovala jako ošetřovatelka v domovech pro seniory, starala se o mentálně postižené a poskytovala rehabilitační péči. První titul v oblasti behaviorální a sociální psychologie získala v roce 1981. Jak sama vzpomíná v rozhovoru v roce 2013, „vzdělání v oboru psychologie významně přispělo k vytvoření koncepčních základů bioarcheologické péče“. Archeologii začala studovat až v roce 2003, neboť se chtěla „věnovat své dlouholeté vášni pro pravěk“ (10).

M9 –⁠ SEVERNÍ VIETNAM, MAN BAC (4 TISÍCE LET)

Případ, který přivedl Lornu Tilley a Marca Oxenhama z ANU k jiným závěrům ohledně přístupu k slabším jedincům, byl těžce nemocný mladý muž, který žil před 4 tisíci lety na území dnešního severního Vietnamu. Byl pohřben, stejně jako ostatní v jeho kultuře, v místě známém jako Man Bac, které se nachází jižně od Hanoje a asi 15 mil od pobřeží.

Téměř všechny ostatní kostry na místě leží rovně. Zmiňovaný muž (označený také jako M9) byl uložen stočený ve fetální poloze (obr. 2). Když v roce 2007 Tilley, tehdy postgraduální studentka archeologie, a profesor Oxenham vykopali a prozkoumali kostru, bylo jasné, proč tak leží. Jeho srostlé obratle, slabé kosti a další důkazy naznačovaly, že leží ve smrti stejně jako v životě –⁠ ohnutý a zmrzačený nemocí (11). Došli k závěru, že lidé kolem něj, kteří se živili se rybařením, lovem a chovem sotva domestikovaných prasat, si našli čas na péči, aby se postarali o každou jeho potřebu (12).

   

Obr. 2  Fotografie in situ z raného vietnamského neolitu v oblasti Man Bac zobrazující jedince známého jako M9. Pohřby v Man Bac byly typicky vleže na zádech a natažené, ale M9 byl pohřben ve flektované poloze –⁠ to může odrážet svalovou kontrakturu prožitou v životě a ponechanou i po smrti. Gracilní (slabé) končetiny M9 vykazují extrémní atrofii při jejich nepoužívání –⁠ jedná se o projev kvadruplegie v důsledku komplikací Klippelova–Feilova syndromu. (Foto: L. Tilley, s laskavým svolením autorky fotografie)

   

M9 byl ochrnutý od pasu dolů v důsledku Klippelova–Feilova syndromu –⁠ vrozené vývojové vady se splynutím krčních obratlů a některými dalšími anomáliemi (spina bifida, anomálie žeber, vysoké postavení lopatek, anomálie hrudníku, zubů, nedoslýchavost aj.). Charakteristický je krátký, tzv. žabí krk, hlava jako by seděla přímo na ramenou. Muž téměř nepoužíval paže, a tak se nedokázal najíst ani udržovat v čistotě, zejména při vyprazdňování. Nedokázal si sám obstarat ani vodu, ani potravu a je velmi pravděpodobné, že se nedokázal sám najíst. Ochrnutí dolních končetin mu znemožňovalo pohyb, a tak byl muž zcela závislý na přenášení jinou osobou na zádech. Tažná zvířata se v oblasti Man Bac nevyskytovala. Pro jeho přežití bylo nutné vedle ochrany před nepříznivými meteorologickými podmínkami také zajistit měkké a pohodlné lůžko, kde mohl polohovat (měnit polohy, protože víceméně celý den pouze ležel). Z kosterních pozůstatků je zřejmé, že i přesto se dožil přibližně 30 let (13).

Péče v rozsahu, která byla poskytována M9, je tak svědectvím o nebývalých znalostech, schopnostech a zkušenostech členů komunity.

ROMITO 2 –⁠ KALÁBRIE, ITÁLIE (11 TISÍC LET)

V roce 1963 bylo Paolem Graziosim nalezeno více ostatků v italské jeskyni Romito, nedaleko Laino Borgo v Kalábrii. Mezi nimi byl Romito 2 –⁠ asi 20letý chlapec s extrémní formou nanismu (trpaslictví). Romito 2 byl diskutován několika autory, kteří se víceméně shodli, že chlapec byl odkázán na péči ostatních členů společenství. Kauzu Romito 2 popsala velmi podrobně Lorna Tilley (14). Podle ní představuje z bioarcheologického pohledu Romito 2 možný důkaz poskytování péče v období paleolitu.

V lokalitě Romito byly odkryty ostatky 8 jedinců. Podle analýzy koster se usuzuje na pohyb v hornatém prostředí a také na několik období, kdy tito lidé trpěli hladem (přerušení růstu způsobeným patrně nutričním deficitem). Romito 2 byl nalezen v hrobě s Romito 1 a usuzuje se, že se jednalo o matku a syna. Romito 2 dosahoval výšky pouze 120 cm v důsledku extrémního zkrácení dlouhých kostí. Podle nalezených kosterních zbytků zvířat se skupina či komunita žijící v jeskyni Romito živila převážně lovem středních a malých savců přibližně 40 km od jeskyně. Popis postižení Romita 2 jednoznačně prokazuje omezení pohybu. Obtížná až skoro nemožná chůze pro oboustrannou kyčelní luxaci, vbočení kolen a předčasná artróza. Ruce jsou deformované a krátké. Takže Romito 2 byl pro komunitu z materiálního hlediska naprosto neužitečný: nemohl lovit, nemohl používat zbraně a nemohl se podílet na výrobě nástrojů z kamene a kostí. Přesto byl právoplatným členem komunity –⁠ dostávalo se mu stejné stravy jako ostatním (14).

DVA NEANDRTÁLCI –⁠ LA CHAPELLE-AUX-SAINT 1 A LA FERRASSIE 1 (70–50 TISÍC LET)

Tzv. Starý muž byl nalezen v La Chapelle-aux-Saints 1 na jihozápadě Francie v roce 1908. Jedná se o téměř kompletní mužskou kostru neandrtálce, kterému v době smrti bylo asi 40 let. Žil před 60–47 tisíci let. Byl ve špatném zdravotním stavu, chyběly mu všechny stoličky, a proto někteří badatelé usuzovali, že „Starý muž“ by potřeboval někoho, kdo by mu zpracoval jeho potravu. To je uváděno jako příklad neandrtálského altruismu (9).

Změny na kostech naznačují, že během svého života prodělal řadu zdravotních problémů různé závažnosti. Patří mezi ně rozsáhlá předsmrtná ztráta zubů a závažné a chronické onemocnění parodontu; degenerativní onemocnění v rozsahu minimálně pravého temporomandibulárního kloubu; závažné degenerativní onemocnění kloubů v dolní části krční páteře a v oblasti horních hrudních obratlů a středně těžká až těžká degenerace dolních hrudních obratlů; osteoartróza obou ramenních kloubů; zlomenina žeber ve střední hrudní oblasti; těžká degenerace a pravděpodobně chronická osteomyelitida v levém kyčelním kloubu a degenerace v levém kyčelním kloubu.

Druhý nález (LF1) je z naleziště La Ferrassie, necelých 100 km východně od La Chapelle-aux-Saints. Jedná se o kostru neandertálského muže, jejíž stáří se původně odhadovalo na 70–50 tisíc let a byla objevena v roce 1909. Lebka je nejúplnější lebkou neandrtálce, která kdy byla nalezena. Stáří LF1 se později díky moderním metodám zkoumání zpřesnilo na 45 tisíc let a jeho věk na maximálně 54 let. LF1 byl postižen silně bolestivou periostitidou a hypertrofickou plicní osteoartropatií, což činí tuto fosilii ještě pozoruhodnější –⁠ je jediným nalezeným neandrtálcem s touto diagnózou (15).

Závěry vyvozené z analýzy péče o zdraví ve vztahu ke dvěma jedincům, kteří pravděpodobně žili s odstupem více než 10 tisíc let, nepředstavují nezpochybnitelný důkaz normativního chování neandertálců, ale vyvolávají otázku, zda je možné je považovat za dostatečné zpochybnění některých dosavadních předpokladů o neandertálských sociálních praktikách a zda mohou přispět k debatě o neandertálských kognitivních schopnostech (9).

Někteří antropologové totiž ve svých textech opakovali tvrzení, že starší a postižení neandertálci se sníženou pohyblivostí byli ponecháni, aby zemřeli, a zabraňovalo se péči o ně, která by představovala ohrožení přežití celé skupiny. Jejich ostatky pak byly zkonzumovány všudypřítomnými masožravci v krajině. Dr. Tilley taková tvrzení bez důkazů považuje za folklor a proti němu se vyhraňuje právě popsanými případy, které hypotézu o opuštění nepodporují. Oba neandertálci trpěli výrazně sníženou pohyblivostí a měli významně snížený produktivní potenciál po značnou dobu před smrtí. Navzdory tomu se oběma dostalo podpory, která umožnila jejich přežití s postižením. Přesné období péče není ani v jednom případě známé, stejně jako nelze zjistit, zda byla případně smrt jednoho z nich nebo obou nějakým způsobem urychlena, ale charakteristiky obou pohřbů naznačují, že členové skupiny jim byli na konci života přítomni nebo byli nablízku. Vzniklé „náklady“ na udržení LC1 i LF1 při životě sotva mohly být komunitě navráceny. To naznačuje, že byla dána přednost abstraktním sociálním a emocionálním hlediskům před materiálními zájmy (9).

Poskytování nákladné péče po delší dobu, kdy zotavování nebylo pravděpodobné, v prostředí, v němž zdroje potravin nejsou zaručeny –⁠ to vše je daleko složitější a náročnější než běžný život. Dr. Tilley tak vytváří svou analýzou předpoklady pro větší docenění kognitivního a behaviorálního potenciálu neandertálců (9).

SHANIDAR 1 –⁠ IRÁK (45–35 TISÍC LET)

Kostra neandrtálce, který byl pojmenován Shanidar 1, byla součástí skupiny neandertálců (7 dospělých a 2 dětí) objevené během vykopávek v roce 1957 v jeskyni Shanidar v iráckém Kurdistánu. Zkoumáním kosterních pozůstatků našli vědci důkazy, že v mladém věku utrpěl Shanidar 1 drtivou ránu do hlavy. Ta poškodila levé oko (možná ho oslepila) a oblast mozku ovládající pravou stranu těla, což vedlo k nevyvinutí pravé paže a možnému ochrnutí jeho pravé nohy. Jedna z metatarzálních kostí vykazuje zhojenou zlomeninu, což pravděpodobně jen prohloubilo znatelné kulhání. Všechna zranění Shanidara 1 vykazují známky hojení, takže žádné nevedlo k bezprostřední smrti. Vědci odhadují, že žil do 35–45 let. Bez péče své sociální skupiny by pravděpodobně nebyl schopen přežít (16).

Shanidar 1 pravděpodobně trpěl hlubokou ztrátou sluchu, protože jeho levý zvukovod byl částečně zablokován a pravý zvukovod zcela zablokován exostózami. Podle profesora paleoantropologie Erika Trinkause z Washingtonovy univerzity v St. Louis museli Shanidarovi 1 pomáhat jiní, aby svá zranění přežil. „Kostra vykazovala takové abnormality související s traumatem, což v jeho případě bylo vysilující natolik, že každodenní život bolel.“ (17) Vzhledem ke všem zraněním a vedlejším účinkům traumatu bylo velmi nepravděpodobné, že by se tento jedinec mohl samostatně postarat o svou rodinu, což naznačuje, že mohl být udržován naživu kvůli vysokému postavení ve společnosti nebo kvůli kulturním znalostem (18).

Tento důkaz vedl k úvahám, že neandertálci měli altruistické vlastnosti s možností přítomnosti étosu ve své komunitě. Objev kamenných nástrojů nalezených v blízkosti těchto jedinců nám umožňuje odvodit, že neandrtálci vykazovali dostatek inteligence, aby si usnadnili každodenní život. Možná tato znalost převyšuje základní chápání a zahrnuje vlastnosti, jako je pokora a soucit, které jsou nejznámější u Homo sapiens. Tito jedinci mohli mít schopnost projevit empatii ostatním a dospět k pochopení, že život má smysl –⁠ což způsobilo, že chtěli Shanidarovi 1 pomoci.

„Víc než ztráta předloktí, kulhání a další zranění by ho jeho hluchota učinila snadnou kořistí pro všudypřítomné masožravce v jeho prostředí a závislým na ostatních členech své sociální skupiny, pokud jde o přežití,“ poznamenává Erik Trinkaus (18). Přežití lovce či sběrače bylo provázeno obecně četnými problémy, přičemž v tomto případě by byly navíc zhoršeny smyslovým postižením. Stejně jako ostatní neandertálci, kteří přežili s různými zraněními a omezeným používáním paží, Shanidar 1 s největší pravděpodobností potřeboval významnou sociální podporu, aby dosáhl vysokého věku. Podle profesora Trinkause „slabosti Shanidara 1 a zejména jeho ztráta sluchu, posilují základní lidskost těchto velmi pomlouvaných archaických lidí –⁠ neandertálců“ (18).

WINDOVER –⁠ VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ FLORIDY (7500 LET)

Archeologické naleziště Windover, ležící v blízkosti známého mysu Canaveral, je kalový rybník, kde byly v roce 1982 nalezeny kosterní pozůstatky 168 lidí, kteří byli pohřbeni v rašelině na dně rybníka. Kostry byly dobře zachovány díky vlastnostem rašeliny. Sbírka lidských kosterních pozůstatků a artefaktů získaných z Windover představuje jeden z největších nálezů a je považováno za jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť, které kdy bylo vykopáno. Rybník (asi 1000 m2) nepřetržitě zadržuje vodu od doby 9–8 tisíc let před naším letopočtem (19).

Ostatky patřily lidem od kojeneckého věku až po šedesátníky. Mnoho kostí dětí vykazovalo přerušovaný růst, možná kvůli těžké nemoci nebo podvýživě. U dospělých obou pohlaví byla častá artróza, u starších žen byla patrná osteoporóza. Některé kostry vykazovaly zranění z konfliktu, která byla pravděpodobně příčinou smrti (19).

Podrobné zkoumání kostry muže ve věku asi 15 let prokázalo rozštěp páteře mezi 3. bederním a 2. sakrálním obratlem (L3–S2) a známky infekce v pravé holenní a lýtkové kosti, nicméně pahýl bérce se zahojil. Vzhledem k tomu, že stav jeho páteře téměř jistě znamenal, že chlapec byl paralyzován od pasu dolů, bylo toto zjištění důležité pro posouzení závazku společnosti zajistit jeho přežití po dobu 15 let v komunitě lovců a sběračů (19). Podrobně popsané chronické anomálie poskytují pohled na vysokou úroveň dlouhodobé péče a pozornost poskytovanou těžce postiženému jedinci před 7500 lety (20).

BORNEO –⁠ AMPUTACE NOHY U 20LETÉHO MUŽE (31 TISÍC LET)

Nejstarší známá úspěšná amputace byla provedena na Borneu před 31 tisíci lety. Provedli ji prehistoričtí lovci a sběrači pomocí ostrého kamene. Kostra ukazuje, že levá dolní noha mladíka byla dovedně oddělena a že se navzdory smrtelnému riziku ztráty krve a infekce úspěšně uzdravil. Kosti nohou vykazují růst dokazující, že pacient, i když nebyl příliš pohyblivý, žil po amputaci roky, pravděpodobně díky rozsáhlé komunitní péči během rekonvalescence i mimo ni. Amputace naznačuje, že alespoň někteří sběrači z jihovýchodní Asie měli významné medicínské znalosti a techniky dávno před neolitickou revolucí, ke které došlo před 12 tisíci lety a po níž se v archeologických záznamech začínají objevovat další příklady (21).

Dnešní odborníci žasnou nad kvalitou amputace –⁠ považují ji za chirurgický zákrok, kdy dotyční museli mít znalosti z anatomie. Prořízli nejen kosti, ale i svaly, žíly a nervy tak, aby pacient nevykrvácel ani neupadl do šoku. Operace podle hojení proběhla přibližně v 9 letech věku.

Co se však zdá být jisté, je, že pacientovi se dostalo pooperační péče značné úrovně. Chlapec by zákrok nepřežil bez intenzivní ošetřovatelské péče, zvláště o ránu. Úspěšná operace ukazuje na určité znalosti postupů, které zabránily fatální infekci. Ať už byly použity jakékoliv metody, jasně fungovaly a produkovaly dobře zahojenou amputaci bez trvalých kostních známek komplikací či infekcí. Během let, kdy pacient žil a rostl, velmi pravděpodobně dostával trvalou pomoc od komunity, která se vědomě rozhodla, že se o chlapce postará (21).

DISKUSE A ZÁVĚR

Pozornost by si zasloužily i názory, které odmítají „archeologii soucitu“. Problém je, že mezi nimi nejsou takové osobnosti, které by dokázaly svými argumenty věcně obohatit diskusi, snad kromě Davida DeGusty.

Zajímavý je rozbor možných důvodů, proč pračlověk pečoval o postižené či traumatizované jedince ve své tlupě. Publikovala ho trojice britských archeologů společně s Australankou Lornou Tilley v roce 2018 (22). Silné prosociální vazby a péče o ty, kteří jsou zranitelní, jsou uznávány jako klíčové prvky přispívající k lidskému úspěchu. Silná pouta ve skutečnosti poskytují sociální nárazník proti individuálním nedostatkům ve zdrojích, zdraví nebo schopnosti vychovávat mladé a poskytují výraznou evoluční výhodu. Zjevně „nákladné“ případy (péče o těžce traumatizované či nepohyblivé) jsou nezbytným prvkem toho, jak prosociální vazby „funguj“ prostřednictvím důvěry, aby se snížilo individuální riziko.

Zdravotní péče, sdílení jídla a péče o zranitelné děti spolu pravděpodobně úzce souvisí a objevily se na počátku lidské evoluce. Sdílení potravy a riskantní lov se objevily již nejméně před 1,3 miliony let a jejich vznik je spojen se sdílenou péčí o děti a rostoucími skupinovými investicemi do ohrožených mladých lidí, stejně jako s pravděpodobným rovnostářstvím. Na rozdíl od jiných primátů hominini sháněli potravu společně, starali se o potomstvo, které je zranitelné jak při narození, tak po delší období dětství, a přizpůsobovali se rizikům spojeným s lovem vysoké zvěře i obranou před predátory. Léčba osob s postižením u všech ostatních druhů lidí byla pravděpodobně mnohem bližší léčbě u našich vlastních druhů než u primátů.

A poslední argument, proč se tyto informace mají dostat k současným i budoucím lékařům a dalším zdravotníkům, je zjevná analogie mezi současnou populací a tou pravěkou. Dnes přibližně 16 % celosvětové populace zažívá významné postižení (WHO, 2023) a podle studia dávných pohřebišť podobná míra prevalence pravděpodobně existovala i v minulosti (23).

 

[1] David Otaris dze Lordkipanidze (*1964 v Tbilisi ) je gruzínský antropolog a archeolog, profesor (2004), korespondující člen Gruzínské národní akademie věd a od roku 2004 ředitel Gruzínského národního muzea.

 

Adresa pro korespondenci:

PhDr. PaedDr. Tomáš Smrček


Sources
  1. Sovák M. Nárys speciální pedagogiky. SPN, Praha, 1980.
  2. Porter R. Dějiny medicíny. Od starověku po současnost. Prostor, Praha, 2013.
  3. Říhová M a kol. Kapitoly z dějin lékařství. Karolinum, Praha, 2005.
  4. Svobodný P, Hlaváčková L. Dějiny lékařství v českých zemí. Triton, Praha, 2004.
  5. Lordkipanidze D, Vekua A, Ferring R et al. Anthropology: the earliest toothless hominin skull. Nature 2005; 434 : 717–718.
  6. Lordkipanidze D, Vekua A, Ferring R et al. A fourth hominin skull from Dmanisi, Georgia. Anat Rec A Discov Mol Cell Evol Biol 2006; 288(11): 1146-1157.
  7. DeGusta D. Comparative skeletal pathology and the case for conspecific care in middle pleistocene hominids. J Archaeol Sci 2002; 29 : 1435–1438.
  8. Lebel S, Trinkaus E. Middle Pleistocene human remains from the Bau de l'Aubesier. J Hum Evol 2002; 43 : 659–685.
  9. Tilley L. Theory and practice in the bioarchaeology of care. Springer, 2015. 
  10. David M. Interview with Lorna Tilley: the ‘bioarchaeology of care’ methodology. These Bones of Mine, 2013. Dostupné na: https://thesebonesofmine.wordpress.com/2013/09/10/interview-with-lorna-tilley-on-the-bioarchaeology-of-care-methodology
  11. Tilley L, Oxenham MF. Survival against the odds: modelling the social implications of care provision to seriously disabled individuals. Int J Paleopathol 2011; 1 : 35–42.
  12. Gorman J. Ancient bones that tell a story of compassion. New York Times, 2012 Dec 17. Dostupné na: www.nytimes.com/2012/12/18/science/ancient-bones-that-tell-a-story-of-compassion.html
  13. Tilley L. The bioarchaeology of care. The SAA Archaeological Record: New Directions in Bioarchaeology 2012; 12 : 39–41.
  14. Tilley L. Accommodating difference in the prehistoric past: revisiting the case of Romito 2 from a bioarchaeology of care perspective. Int J Paleopathol 2015; 8 : 64–74.
  15. Fennel K, Trinkaus E. Bilateral femoral and tibial periostitis in the La Ferrassie 1 Neanderthal. J Archaeol Sci 1997; 24 : 985–995.
  16. What does it mean to be human? Smithsonian Institution. Dostupné na: https://humanorigins.si.edu/evidence/human-fossils/fossils/shanidar-1
  17. Crubézy E, Trinkaus E. Shanidar 1: a case of hyperostotic disease (DISH) in the middle Paleolithic. Am J Phys Anthropol 1992; 89 : 411–420.
  18. Everding G. Older Neandertal survived with a little help from his friends. Washington University in St. Louis, 2017 Oct 23. Dostupné na: source.wustl.edu/2017/10/shanidar
  19. Riichardson JL. The Windover Archaeological Research Project. NBBS, 2011. Dostupné na: www.nbbd.com/godo/history/windover
  20. Dickel DN, Doran GH. Severe neural tube defect syndrome from the Early Archaic of Florida. Am J Phys Anthropol 1989; 80 : 325–334.
  21. Maloney T. World’s earliest evidence of a successful surgical amputation found in 31,000year-old grave in Borneo. The Conversation, 2022 Sep 8. Dostupné na: https://theconversation.com/worlds-earliest-evidence-of-a-successful-surgical-amputation-found-in-31-000-year-old-grave-in-borneo-189683
  22. Spikins P, Needham A, Tilley L, Hitchens G. Calculated or caring? Neanderthal healthcare in social context, World Archaeol 2018; 50 : 384–403.
  23. Tilley L. Disability and care in the bioarchaeological record: meeting the challenges of being human. In: Grauer AL (ed.). The Routledge Handbook of Paleopathology. Routledge, 2022.
       
Labels
Addictology Allergology and clinical immunology Angiology Audiology Clinical biochemistry Dermatology & STDs Paediatric gastroenterology Paediatric surgery Paediatric cardiology Paediatric neurology Paediatric ENT Paediatric psychiatry Paediatric rheumatology Diabetology Pharmacy Vascular surgery Pain management Dental Hygienist

Article was published in

Journal of Czech Physicians

Issue 7–8

2025 Issue 7–8
Popular this week
Most read in this issue
Login
Forgotten password

Enter the email address that you registered with. We will send you instructions on how to set a new password.

Login

Don‘t have an account?  Create new account

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#