Význam regulace surogátního mateřství z hlediska občanského, zdravotnického i trestního práva

Overview

Náhradní (surogátní) mateřství je jedním z možných postupů, jak se stát rodičem, není však po právní stránce regulováno. Praxe ukazuje, že existuje řada problematických či sporných situací, které by měly být upraveny v zájmu všech účastníků, zejména však blaha dítěte. Právní úprava by se měla dotýkat zejména altruistického principu, zdravotních indikací zamýšlené i náhradní matky, jejich zdravotních vyšetření a schválení soudem.

Klíčová slova:

náhradní mateřství, právní regulace, náhradní matka, neplodný pár

ÚVOD

Ze zkušenosti klinik asistované reprodukce vyplývá, že ročně dojde k náhradnímu mateřství pouze v řádech desítek případů. Úprava tzv. institutu náhradního mateřství, tedy institutu, který představuje jeden z možných postupů, jak se stát rodičem, když to z genetického důvodu ani při využití metod asistované reprodukce není možné, v naší právní úpravě absentuje.

Český právní řád náhradní mateřství nezakazuje, není právem regulováno, ale v praxi k němu dochází. Zkušenosti autorek ukazují, že nejistota právního prostředí vnáší do životů budoucích rodičů frustraci a riziko korupčního prostředí, i když se poskytovatelé zdravotních služeb zaštitují altruistickými účely. Ale to nejdůležitější je, že se často vytrácí zájem dítěte, narozeného prostřednictvím náhradního mateřství.

Proč je regulace náhradního mateřství důležitá:

1. Jasná pravidla pro všechny: Bez jasných zákonů je těžké zajistit, aby všechny strany – náhradní matka, genetičtí rodiče a narozené dítě – byly chráněny a měly jasná práva a povinnosti.
2. Ochrana před zneužitím: Právní rámec pomůže zabránit korupci a neetickému jednání, které mohou vzniknout v nepřehledném prostředí.
3. Zajištění blaha dítěte: Je důležité, aby dítě vyrůstalo v prostředí, kde jsou všechny jeho potřeby a práva respektovány. Jasná pravidla pomohou zajistit, že zájem dítěte zůstane na prvním místě.
4. Podpora budoucích rodičů: Regulace může poskytnout budoucím rodičům jistotu a podporu, kterou potřebují při rozhodování o náhradním mateřství.

Cílem této práce je zdůraznit potřebu regulace surogátního mateřství de lege ferenda, prezentovat navrhovanou právní úpravu předloženou Ministerstvem spravedlnosti jako věcný záměr (1), poskytnout k tomu analýzu při zohlednění nejen civilněprávních, ale i trestněprávních aspektů, ale též náměty na možnou precizaci budoucí právní úpravy.

AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA Z POHLEDU OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Z hlediska naší právní úpravy je za matku dítěte považována žena, která jej porodila (§ 775 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [nový]), tedy v případě asistované reprodukce za využití surogátního mateřství to je náhradní matka (2). Zamýšlení rodiče mohou dosáhnout svého uznání pouze prostřednictvím osvojení. Pokud ale k osvojení dítěte z nějakých důvodů nedojde, budou s velkou pravděpodobností vztahy všech dotčených k narozenému dítěti narušené.

Právní postavení náhradní matky, respektive právní určení otcovství v návaznosti na ustanovení § 776–784 občanského zákoníku se odvíjí od toho, zda náhradní matka je svobodná, provdaná, rozvedená nebo vdova.

Pokud je náhradní matka vdaná (dle ustanovení § 776 odst. 1 občanského zákoníku) a narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí 300. dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky.

Popřít otcovství je možné, je však nutné iniciovat soudní řízení dle ustanovení § 785 a násl. občanského zákoníku, tedy že manžel může do 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do 6 měsíců od narození dítěte. Otcovství popírá vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, tak vůči druhému.

Podle ustanovení § 778 občanského zákoníku narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním ženy neprovdané, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.

Pokud není náhradní matka vdaná, může genetický otec uznat otcovství již v průběhu těhotenství náhradní matky. Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, v platném znění, (konkrétně § 16 odst. 3), umožňuje určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů (3). Jestliže otcovství vznikne na základě souhlasu muže s umělým oplodněním dle § 778 odst. 1 občanského zákoníku, musí dojít ještě k souhlasnému prohlášení nebo určení otcovství na základě soudního rozhodnutí. K tomu je nezbytné, aby po narození dítěte požádala genetická matka o osvojení a biologická náhradní matka k tomu dala souhlas.

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní, zároveň zaniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a původní rodinou, jakož i práva a povinnosti z tohoto poměru vyplývající. Dle ustanovení § 809 občanského zákoníku je osvojení vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, to ovšem neplatí v případě náhradního mateřství (§ 804 občanského zákoníku). K osvojení je třeba souhlas rodičů osvojovaného dítěte, přičemž takový souhlas musí být projevem svobodné vůle.

Dle ustanovení § 813 občanského zákoníku matka osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Otec osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení i před uplynutím této doby, nejdříve však po narození dítěte. Souhlas k osvojení lze odvolat po dobu 3 měsíců ode dne, kdy byl vydán (§ 817 odst. 1 občanského zákoníku). I po uplynutí 3 měsíců ode dne, kdy byl vydán, lze souhlas k osvojení odvolat ze zákonem stanovených podmínek (např. nebylo-li dítě ještě předáno do péče osvojitele či v návaznosti na rozhodnutí soudu, protože je to v souladu se zájmy dítěte).

O osvojení dítěte rozhoduje soud, soud však nemusí návrhu na vyslovení osvojení vyhovět a na kladné rozhodnutí není právní nárok. Osvojení musí být vždy v souladu se zájmy dítěte. K osvojení je třeba i souhlas orgánu sociálně právní ochrany dětí jako opatrovníka dítěte.

Dle ustanovení § 800 občanského zákoníku se osvojiteli mohou stát manželé nebo jeden z manželů, výjimečně může osvojit i jiná osoba; v takovém případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o rodiči.

V případě páru stejného pohlaví, tedy tzv. partnerství, zákon umožňuje přiosvojení, tedy osvojení dítěte, jehož biologickým rodičem je jeden z partnerů.

Úprava osvojení obsahuje zákaz získat nepatřičný zisk z činnosti souvisejících se zprostředkováním osvojení (§ 798 občanského zákoníku). Uvedené ustanovení navazuje na článek 35 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví smluvním stranám přijmout opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv podobě. Na toto ustanovení navazuje Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie (4), podle jehož článku 2 se prodejem dětí rozumí jakýkoliv úkon či transakce, při kterém kdokoliv předá jinému dítě za úplatu či jiné protiplnění.

AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA Z POHLEDU ZÁKONA O SPECIFICKÝCH ZDRAVOTNÍCH SLUŽBÁCH

Dle aktuální právní úpravy v oblasti asistované reprodukce (konkrétně ustanovení § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, v platném znění) umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“) (5).

Asistovanou reprodukci tedy v Česku nelze provést stejnopohlavním párům (na rozdíl např. od Velké Británie) (6). Partneři si sice mohou přiosvojit dítě druhého partnera, společné adopce jsou však zakázány.

Žádost neplodného páru o umělé oplodnění nesmí být starší než 6 měsíců a je součástí zdravotnické dokumentace vedené o ženě. Umělé oplodnění nelze provést ženě, která má k muži, s nímž předložila žádost, příbuzenský vztah vylučující podle jiného právního předpisu uzavření manželství.

Zárodečné buňky lze odebrat a použít pro metody a postupy asistované reprodukce, jestliže byla posouzena zdravotní způsobilost osob, kterým mají být zárodečné buňky odebrány, a žen, kterým má být umělé oplodnění provedeno (déle jen „příjemkyně“).

Zákon pak definuje podmínky pro příjemkyni a anonymního dárce, kdy nesmí jít o osoby, jejichž svéprávnost je omezená nebo nejsou způsobilé posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí, nebo jde o osoby umístěné v policejní cele, ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence.

Před zahájením metod a postupů asistované reprodukce je poskytovatel povinen podat neplodnému páru informaci o povaze navrhovaných metod a postupů, jejich trvalých následcích o možných rizicích a o způsobu, jakým může být naloženo s nadbytečnými lidskými embryi, včetně předpokládané výše finančních nákladů na jejich uskladnění a dobu jejich uskladnění.

Součástí poučení neplodného páru jsou rovněž informace o určování rodičovství podle občanského zákoníku, bylo-li dítě počato umělým oplodněním. Neplodný pár může požadovat, aby při podání informace byl přítomen svědek, kterého si sám vybere. Záznam o podání informace podepíše neplodný pár, ošetřující lékař, popřípadě svědek. Záznam po podání informace je součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni (§ 8 zákona č. 373/2011 Sb.) (6).

Poskytovatel, který je oprávněn provádět metody a postupy asistované reprodukce, je povinen zajistit zachování vzájemné anonymity anonymního dárce a neplodného páru a anonymity anonymního dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce. V případech náhradního mateřství však takováto anonymita velmi často zachována nebývá.

Za odběr zárodečných buněk nevzniká osobě, které byly odebrány, nárok na finanční ani jinou úhradu. Poskytovatel, který odběr provedl, hradí anonymnímu dárci na základě jeho žádosti účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním zárodečných buněk.

Jejich náhradu může požadovat na příjemkyni, které má být provedeno umělé oplodnění, nebo na poskytovateli, kterému byly buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce předány. Poskytovatel, který převzal zárodečné buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce a který uhradil výdaje, může náhradu těchto výdajů požadovat od příjemkyně, které má být provedeno umělé oplodnění.

RIZIKA SPOJENÁ S OSVOJENÍM

Jak vyplývá z výše uvedeného, k provedení asistované reprodukce za využití donošení dítěte náhradní matkou a následnému úspěšnému uznání zamýšlených rodičů vede poměrně nelehká cesta, při níž mohou nastat různá rizika.

Jednou z nich je, když náhradní matka odmítne souhlas s osvojením dítěte, neboť pak nastane aplikace striktní domněnky (§ 775 občanského zákoníku), tj. že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Tato domněnka vychází z římské zásady mater semper certa est, avšak nereflektuje možnosti poskytované v důsledku rozvoje vědy a asistované reprodukce, které ve své podstatě umožňují, že dítě může porodit i žena, která nemá k dítěti žádný genetický vztah a nemá ani zájem v budoucnu s ním vytvářet vztah rodičovský.

Rizikem může být také to, když náhradní matka je vdaná a její manžel odmítne dát souhlas s osvojením dítěte. V tomto případě nastupuje právní domněnka daná ustanovením § 776 občanského zákoníku, tedy narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí 300 dnů poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky dítěte prohlášen za nezvěstného, má se zato, že otcem dítěte je manžel. Pro odstranění této překážky pak musí manžel náhradní matky do 6 měsíců (nejpozději tak lze učinit do 6 let od narození dítěte) ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu (§ 785 občanského zákoníku).

Určitým „ulehčením“ je společné prohlášení, když manžel, popřípadě bývalý manžel, matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením (viz § 777 občanského zákoníku). Jde o případ, narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství a 300. dnem po rozvodu manželství. Uvedené prohlášení se pak činí v řízení před soudem a návrh lze podat nejpozději do uplynutí 1 roku od narození dítěte.

Dalším rizikem může být, když zamýšlení rodiče, odmítnou souhlas s osvojením dítěte. Může jít o situace, kdy se zamýšlení rodiče dozví, že žena v průběhu těhotenství závažně onemocněla, začala užívat drogy nebo se u dítěte může vyvinout nějaká závažná vada.

Riziko také může nastat na straně osvojitelů nebo osvojitele z důvodu nemoci či úmrtí, které může zasáhnout při péči ve značné míře (viz § 799 občanský zákoník, kde jsou stanoveny podmínky k osvojení), tedy že zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů omezí péči o osvojené dítě ve značné míře.

Problém také nastává u párů, kde alespoň jeden z nich je občanem ČR a plánuje porod a následné právní kroky v jiné zemi či pokud není náhradní matka občankou ČR.

Dalším rizikem může být ztráta anonymity. Poskytovatel, který je oprávněn provádět metody a postupy asistované reprodukce, je sice povinen zajistit zachování vzájemné anonymity anonymního dárce a neplodného páru a anonymity anonymního dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce, ale v případech náhradního mateřství takováto anonymita velmi často zachována nebývá. Jde zejména o případy poskytovatelů zdravotních služeb, kteří mimo provádění metod a postupů asistované reprodukce zajišťují i zprostředkování náhradní matky, a to s odkazem na altruistické důvody.

ANALÝZA INSTITUTU NÁHRADNÍHO MATEŘSTVÍ PŘEDLOŽENÁ MINISTERSTVEM SPRAVEDLNOSTI ČR

Vláda ČR dne 21. srpna 2024 svým usnesením č. 554 schválila záměr upravit institut náhradního mateřství v Česku v souladu se závěry materiálu předloženého Ministerstvem spravedlnosti nazvaného Analýza institutu náhradního mateřství (7). Uvedená analýza nastínila návrh řešení institutu a stanovila následující principy:

• Altruistický princip, tedy že náhradní matce nelze za otěhotnění, těhotenství, porod a předání dítěte poskytnout jakoukoliv odměnu (tím není dotčena náhrada nákladů v restriktivní míře).
• K oplodnění náhradní matky nesmí být použita její vlastní vajíčka a zároveň musí být použity zárodečné buňky alespoň 1 ze zamýšlených rodičů.
• Stanovení zdravotní indikace zamýšlené matky pro využití náhradního mateřství.
• Psychologické a zdravotní vyšetření náhradní matky.
• Omezení maximálního počtu těhotenství náhradní matky.
• Vyžádání si schválení soudem před oplodněním náhradní matky.
• Určení rodičovství postavit tak, že rodiči dítěte jsou vždy zamýšlení rodiče.
    

K jednotlivým principům navrhované právní úpravy

Altruistický princip

Lze se přiklonit k altruistickému principu, tedy k bezúplatné dohodě o náhradním mateřství, kdy zamýšlení rodiče uhradí náhradní matce pouze přiměřeně vynaložené náklady, které jí vznikly.

V praxi často dochází k tomu, že v „přiměřeně vynaložených nákladech“ je pokryta jakási odměna pro náhradní matku, která není spojena s výdaji, například za dopravu či související zdravotní službu (léky, potravinové doplňky, vyšetření nehrazená z veřejného zdravotního pojištění), je ale existenčním pokrytím potřeb náhradní matky, které mohou nahrazovat dávky v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení či mimořádnou okamžitou pomoc), na které náhradní matka nedosáhne. Navrhovaná úprava nespecifikuje, co by bylo možné za přiměřené náklady, respektive kompenzaci výdajů náhradní matky považovat a nestanovuje ani rámcový mechanismus pro určení takovýchto náhrad. V tomto případě lze doporučit, aby zákon blíže specifikoval výpočet či určení maximální výše náhrad nebo mechanismus pro stanovení jejich výšky při zohlednění specifických okolností, které se v jednotlivých případech mohou lišit. Pouze jasná a určitá právní úprava umožní eliminovat pochybnosti o komerčním účelu náhradního mateřství, potažmo rizika spojená s plněním závazků pro zamezení obchodování s dětmi a umožní v případě jejího nedodržení dovozovat právní následky.

Nelze přitom opomíjet, že zamýšlená náhrada nákladů náhradní matky se může překrývat s již nyní zakotvenou vyživovací povinností dle § 920 občanského zákoníku (výživné na zajištění úhrady nákladu spojených s těhotenstvím a porodem).

Pokud by měl být zachován altruistický přístup a současně vyloučeny pochybnosti o tom, zda část náhrady poskytované náhradní matce v sobě nezahrnuje i odměnu, v jejíž důsledku by na dítě mohlo být nahlíženo jako na „obchodní artikl“, představuje právě způsob určení výše náhrad základní předpoklad pro rozlišení právem aprobovaného postupu souladného se zájmy dítěte a nežádoucího jednání vykazujícího znaky obchodování s ním.

S ohledem na navrhovanou úpravu režimu náhradního mateřství, která předpokládá ingerenci soudu v podobě soudního schválení surogátního mateřství před samotným zahájením úkonů asistované reprodukce (jak bude pojednáno níže), bylo by vhodné, aby soud měl možnost posoudit i adekvátnost výši náhrady v konkrétním případě.

Lze si představit, že platba zamýšlených rodičů náhradní matce by měla charakter nově zakotvené vyživovací povinnosti, při jejíž určení by bylo možné zvážit konkrétní okolnosti, finanční možnosti i potřeby všech osob zúčastněných na tomto vztahu. Určení paušální částky by totiž nemohlo reflektovat specifické okolnosti, které se v daném vztahu zúčastněných mohou vyskytnout. Tak jako nelze paušální částkou vymezit jiné druhy vyživovacích povinností, nebyla by paušální částka vhodným nástrojem ani v případě náhrady poskytované náhradní matce.

Požadavky na zárodečné buňky

V souladu se zamýšleným účelem úpravy surogátního mateřství jakožto postupu asistované reprodukce použitelného v indikovaných případech lze za vhodné považovat i omezení kladená na genetický původ dítěte. Vyloučení možnosti použití oocytů náhradní matky je kritériem, které jasně vymezuje absenci genetické vazby mezi náhradní matkou a dítětem a z etického hlediska činí proces surogátního mateřství akceptovatelnější. Náhradní matka by byla pouze nositelkou plodu. Současně lze za oprávněný požadavek považovat i to, aby bylo dítě geneticky příbuzné alespoň s jedním ze zamýšlených rodičů. Tento požadavek souvisí s koncepcí, která možnost surogátního mateřství váže na existenci zdravotní indikace.

Zdravotní indikace zamýšlené a náhradní matky

Předně lze souhlasit s tím, že úprava správně předestřela lékařskou indikaci na straně zamýšlené matky (neplodnost na straně zamýšleného otce lze řešit dárcovstvím spermií).

Mezi zamýšlené zdravotní indikace ženy by dle analýzy měly být ženy s děložním faktorem neplodnosti (ženy bez dělohy nebo s poškozením dělohy), ženy s onemocněním, pro které je těhotenství kontraindikací, ženy s opakovaným selháním in vitro fertilizace (IVF) nebo ženy s opakovanými těhotenskými ztrátami (7).

V případě žen s absencí dělohy je možným způsobem řešení neplodnosti pomocí transplantace dělohy a metod asistované reprodukce. Z lékařského hlediska je náhradní mateřství mnohem méně rizikové než odběr dělohy od dárkyně a její transplantace příjemkyni. Příjemkyně dělohy musí podstoupit závažnou a časově náročnou operaci a následně musí dlouhodobě užívat léky potlačující imunitní reakci (imunosupresiva), aby nedošlo k odmítnutí transplantované dělohy organismem příjemkyně. Transplantace dělohy je transplantací dočasnou, jelikož děloha by měla být po 1 či maximálně 2 porodech odebrána, aby bylo možné ukončit užívání imunosupresiv. Příjemkyně musí tedy podstoupit nejméně 3 operace, tj. transplantaci dělohy, porod císařským řezem a odebrání dělohy.

S ohledem na náročnost a rizikovost procesu léčby děložního faktoru neplodnosti pomocí transplantace dělohy se v tuto chvíli náhradní mateřství jeví jako přijatelnější způsob „léčby“ neplodnosti ženy s absencí dělohy (6).

Zamýšlená matka by z odborného hlediska měla podstoupit vyšetření k prokázání ovulace či stanovení tzv. ovariální rezervy k predikci získání optimálního počtu a kvality oocytů, genetické vyšetření a vyšetření na přítomnost infekčních nemocí dle vyhlášky č. 422/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka (7). Zamýšlený otec by měl podstoupit vyšetření spermiogramu a zpravidla je také doporučené také hormonální a genetické vyšetření.

Psychologická a zdravotní vyšetření náhradní matky

Kritéria pro výběr náhradní matky vychází z doporučení vypracovaného expertními skupinami (8). Před umělým oplodněním náhradní matka podstoupí gynekologické vyšetření, ultrazvukové vyšetření a vyšetření infekčních nemocí dle vyhlášky č. 422/2008 Sb.

Náhradní matka by měla být zdravotně způsobilá. Dle kritérií Sekce asistované reprodukce při České gynekologické a porodnické společnosti ČLS JEP jsou jimi následující kritéria:

• Nejvyšší věk 49 let.
• Občanství ČR.
• Vyšetření gynekologem, včetně výsledku onkologické cytologie děložního čípku.
• Vyšetření praktickým lékařem za účelem kompletního posouzení zdravotní způsobilosti; absolvování právního poradenství s poučením o určení rodičovství včetně procesu osvojení a „nevynutitelnosti“ dohody o náhradním mateřství (totéž se týká případně manžela náhradní matky).
• Absolvování vyšetření před realizací umělého oplodnění – gynekologické vyšetření, ultrazvukové vyšetření, odběr krve na vyšetření infekčních nemoci (HIV, syfilis).
• Psychologické vyšetření náhradní matky za účelem posouzení, zda nebude náhradní mateřství představovat nadměrně silnou emocionální zátěž či není zneužíváno její nepříznivé sociální situace.

Analýza Ministerstva spravedlnosti ČR odkazuje na běžné psychologické vyšetření, není však blíže určeno, v jakém rozsahu by mělo být provedeno a jakým nositelem zdravotního výkonu by měl být proveden. Záměr budoucí úpravy též v případě náhradní matky omezuje věk náhradní matky na 18–40 let, výjimku z maximální věkové hranice by mohla představovat situace, kdy náhradní matkou by byla matka jednoho ze zamýšlených rodičů.

V analýze se také doporučuje provedení hormonálního a genetického vyšetření. V této souvislosti nelze opomíjet, že ne všechna zvažována vyšetření jsou hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Lze tak doporučit sjednocení odborných stanovisek a neopomíjet ani úpravu zdravotnických předpisů v této oblasti.

Omezení maximálního počtu těhotenství náhradní matky

Jedním z kritérii stanovených pro způsobilost náhradní matky by mělo představovat i omezení počtu těhotenství, a to nejen stran realizovaných náhradních mateřství, ale i vlastních. Započítaní i vlastního těhotenství souvisí s problematikou zdravotní způsobilosti náhradní matky, respektive ochrany jejího zdraví.

Schválení soudem

Ingerence soudu do procesu náhradního mateřství by byla významným kontrolním mechanismem pro splnění zákonných podmínek tento postup asistované reprodukce umožňujících. I když se na straně jedné může jevit předchozí schvalování soudem zbytečnou administrativní překážkou, na tento přístup je nutné nahlížet i optikou poskytnutí záruk ochrany budoucích práv dítěte. Rozhodovací činnost soudu v tomto procesu tak odpovídá jeho poslání ochránce základních práv a svobod a umožní zohlednit nejen budoucí zájem dítěte, ale již před narozením uspořádat vzájemné vztahy mezi zamýšlenými rodiči a náhradní matkou. S ohledem na charakter těchto vztahů spočívající ve výkonu rodičovských práv a povinností, případně vyživovací povinnosti vůči náhradní matce, je požadavek soudního schválení náhradního mateřství oprávněným a představuje významný aspekt legitimity celého procesu a záruky právní jistoty zúčastněných subjektů.

Určení rodičovství

Stanovení domněnky rodičovství ve prospěch zamýšlených rodičů je pro budoucí regulaci primárním předpokladem pro odstranění právní nejistoty subjektů vstupujících do procesu asistované reprodukce za využití náhradní matky. Právě prolínání biologických a faktických vztahů k dítěti ve spojení s jednoznačnou domněnkou mateřství a podmínkami určení otcovství ve stávající občanskoprávní úpravě je hlavním zdrojem nejistoty a pochybností o budoucím statusu zamýšlených rodičů a nabytí jejich rodičovských práv k dítěti. S tím spjatá netransparentnost celého procesu nejen že může vést ke korupčním praktikám nebo dalším trestněprávně relevantním jednáním (přijetí odměny za svěření dítěte, ale i možná podvodná jednání nebo vydírání), ale současně zasahuje do zájmů a práv dítěte.

Zejména v této nyní v právním vakuu se nacházející oblasti se totiž vytvářejí podmínky pro úplatu za zprostředkování nebo „odměnu“ náhradní matky nebo jakýsi „nájem za dělohu“, který je v rozporu s právní úpravou (čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publikováno pod č. 96/2001 Sb. mezinárodních smluv a § 28 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), kdy lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod (9). Uvedený princip je také zakotven v ustanovení § 11 zákona č. 373/2011 Sb., kde je uvedeno, že za odběr zárodečných buněk nevzniká nárok na finanční ani jinou náhradu a poskytovatel, který odběr provedl hradí anonymnímu dárci účelně, hospodárně a prokazatelně výdaje. Poskytovatel pak může za převzaté zárodečné buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce, náhradu těchto výdajů požadovat na příjemkyni, které má být provedeno umělé oplodnění.

Kromě výše uvedených principů, na nichž je záměr budoucí úpravy surogátního mateřství vystavěn, nelze opomíjet nutnost řešení roviny odpovědnostní. Naprosto lze souhlasit s tím, že nutnou součástí by mělo být poučení všech aktérů o všech zdravotních a právních rizicích náhradního mateřství. Úprava by tedy měla obsahovat nezbytné náležitosti, které by měly být součástí poučení. Dle našeho názoru by mělo jít o náležitosti dané informovaným souhlasem vyplývající z ustanovení § 31 zákona č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění (10), konkrétní obsah poučení by pak měl být upraven v ustanovení § 8 zákona č. 373/2011 Sb.

TRESTNĚPRÁVNÍ KONSEKVENCE STÁVAJÍCÍ A NAVRHOVANÉ REGULACE

Aktuální absence jasné a určité právní úpravy náhradního mateřství vyvolává oprávněné pochybnosti o přípustnosti svěření dítěte narozeného náhradní matce do péče jiných osob. Jednání, jimž je dítě za odměnu svěřeno do moci jiného za účelem adopce nebo jiným podobným účelem je kriminalizováno a postihováno jako trestný čin svěření dítěte do moci jiného podle § 169 zákona č. 40/2009 Sb., trestný zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) (11, 12). Tento trestný čin je v poměru speciality k trestnému činu obchodování s lidmi dle § 168 trestního zákoníku a představuje privilegovanou formu postihu za jednání, které lze podřadit pod obchodování s dětmi. Předchozí trestný zákon postihoval svěření dítěte do moci jiného za účelem adopce nebo jiným podobným účelem jako trestný čin obchodování s dětmi podle § 216a. Navzdory odlišné terminologii se i v této úpravě jednalo o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 zák. 140/1961 Sb., trestný zákon, účinného do 31. 12. 2009 (12, 13).

Rekodifikace trestního práva hmotného přinesla změnu označení trestného činu, a to z obchodování s dětmi na svěření dítěte do moci jiného, čímž byla zdůrazněna nižší závažnost kriminalizovaného jednání a odstraněno stigma pachatele. Právě privilegovaný přístup ke kriminalizaci jednání reflektuje nejen motivaci pachatele, ale zejména způsob dalšího nakládání s dítětem a charakter zásahu do jeho práv. I když i v případě trestného činu svěření dítěte do moci jiného se dítě stává „předmětem obchodu“, jeho svěření do moci jiného je odplatným, tato skutková podstata nepředpokládá další zlé zacházení s dítětem, jak tomu je při obchodování s lidmi. Jednání nesměřuje k užití dítěte k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování, k výrobě pornografického díla, k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla, ke službě v ozbrojených silách, k otroctví nebo nevolnictví, k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování.

Právě rozdílnost dalšího nakládání s dítětem je zásadním kritériem pro rozlišení závažnosti jednání pachatele, avšak ani svěření dítěte jinému v souladu s podmínkami stanovenými občanskoprávními předpisy není beztrestným, pokud by ke svěření došlo za odměnu. Trestněprávní odpovědnost tak může vzniknout i v situaci, kdy byly dodrženy zákonné podmínky pro změnu rodičovských práv, resp. změnu odpovědné osoby poskytující péči dítěti, pokud je vzdání se těchto práv k dítěti odměňováno. Trestněprávní odpovědnost je tak založena na případné úplatě, která byla v souvislosti se svěřením dítěte jinému poskytnuta, čímž se z dítě vlastně stalo „obchodovanou položkou“. V případě surogátního mateřství tak náhradní matce, která dítě porodila, nemůže být poskytnut jakýkoliv majetkový prospěch, kterým by bylo kompenzováno, že se vzdává dítěte, které porodila.

Povinnost poskytovat dětem rodičovskou výchovu a péči mají v zásadě rodiče dítěte. V situaci, kdy tomu tak nebude, je nutné se zabývat okolnostmi, které faktický stav neposkytování péče rodičem způsobily. Využití náhradní matky pro donošení dítěte již od počátku předpokládá, že žena, která dítě porodí, nebude v budoucnu tomuto dítěti poskytovat rodičovskou péči a realizovat rodičovská práva k dítěti, tj. že práva matky k dítěti pozbyde a nabyde je jiná osoba. Lze předpokládat, že v určitých situacích může být motivace náhradní matky pro účast v tomto procesu nezištná, zejména pokud existuje příbuzenský nebo jiný blízký vztah mezi náhradní matkou a budoucí matkou dítěte, jen stěží si však lze představit, že by každá žena, která se rozhodne být náhradní matkou a nemá žádný příbuzenský vztah k osobám, do jejichž rodičovské péče bude dítě po porodu svěřeno, tento proces postupovala čistě z altruistické motivace. Právě na odměnu spojenou se surogátním mateřstvím je obecně poukazováno jako na etický problém tohoto procesu. V Česku se však nejedná pouze o problém etický, ale okolnost zakládající trestněprávní konsekvence. Odměna představuje znak skutkové podstaty trestného činu svěření dítěte do moci jiného podle § 169 trestního zákoníku a představuje tak jednu z podmínek trestní odpovědnosti.

V praxi se spornou stalo i posuzování situace, kdy dítě bylo svěřeno náhradní matkou jejímu biologickému otci, tj. nedošlo k adopci či jinému obdobnému způsobu svěření, ale fakticky bylo dítě odevzdáno ženou, která dítě porodila, do péče otce. Konkrétní kazuistiku v medializované kauze Kliniky profesora Feskova rozebírá Tibitanzlová (14), přičemž poukazuje na to, že „zde nedocházelo k adopci, vzniku pěstounské péče anebo k čemukoliv těmto formám náhradní péče o dítě obdobnému“, a i na základě další argumentace vztahující se k intenzitě společenské škodlivosti jednání, aplikaci institutu svolení poškozeného nebo existenci právního omylu dovozuje, že podmínky trestní odpovědnosti v takovéto situaci nemohou být naplněny. I když lze mít částečně výhrady vůči podávané argumentaci, jež se nevypořádává s otázkou faktického vzdání se rodičovských práv matkou dítěte a jeho svěření do výlučné péče biologického otce za úplatu a nereflektuje zájem na ochraně práv dítěte (možnost aplikace institutu svolení poškozeného autorka článku dovozuje ze zastupování dítěte jeho biologickými rodiči a jejích souhlasným postojem k danému jednání), lze jednoznačně souhlasit se závěrečným tvrzením o potřebě právní regulace náhradního mateřství v Česku.

Podle Mitlöhnera se náhradní mateřství „realizuje na základě určité dohody mezi ‚objednatelským‘ párem a ‚dodavatelskou‘ ženou a nepůjde zpravidla o bezplatnou výpomoc. Naopak, sjednání odměny je třeba považovat za standard.“ Současně však upozorňuje, na hrozbu trestního stíhání ve spojení s takovýmto jednáním a klade si otázku, kdo je poškozeným u trestného činu svěření dítěte do moci (15). Následné úvahy o tom, že poškozeným by mohli být i partneři z „objednatelského páru“, kteří odměnu poskytli a bylo by tak možné zvažovat uplatnění institutu souhlasu poškozeného vychází z nesprávného pochopení postavení poškozeného v trestním řízení. Je zřejmé, že objednatelský pár bude mít spíše postavení účastníků na daném trestném činu, což postavení poškozeného vylučuje. Poškozeným je v tomto případě dítě, do jehož práv byl zasaženo.

Při interpretaci podmínek trestní odpovědnosti pro trestný čin svěření dítěte do moci jiného dle § 169 trestního zákoníku nelze opomíjet, že objektem jsou práva dítěte a ochrana je poskytována jeho zájmům, které se mohou dostat do střetu se zájmy biologických rodičů nebo rodičů v právním smyslu. Souhlasný postoj náhradní matky, potažmo obou rodičů se svěřením dítěte nic nemění na tom, že je zasahováno do práv dítěte, jejichž výkon není schopno si samo zajistit a je nezbytné mu poskytnout ochranu, v krajních případech i prostředky trestního práva. Prioritně je ochrana poskytována dítěti a jeho právům, ochrana dalších osob je sekundární. Účelem je, aby dítě nebylo obchodovatelnou položkou a ke změně rodičovských práv k němu nedocházelo ze zištného úmyslu. Ústavněprávní záruky ochrany práv dítěte nelze vyloučit pouhým projevem vůle rodičů. Trestněprávní relevanci však mohou mít pouze jednání, která nejsou v celém rozsahu aprobovaná civilní právní úpravou. Právě řádná regulace surogátního mateřství může pomoci k důslednému rozlišení mezi jednáním právem aprobovaným na straně jedné, a trestněprávně postihnutelným, na straně druhé. Je přitom nutné nalézt rovnováhu mezi právy osob, které vstupují do rodičovských vztahů jiným než standardním způsobem, právy ženy, která dítě porodila, a neposlední radě právy dítěte narozeného v rámci procesu surogátního mateřství. Právě jasná pravidla tohoto procesu a vyřešení vztahů mezi všemi účastníky, kteří do něj vstupují ještě před zahájením tohoto specifického postupu asistované reprodukce, může zajistit, že na donošení dítěte a jeho odevzdání do rodičovské péče jiné osoby nebude možné nahlížet jako na obchodní vztah zúčastněných a na dítě jako na „obchodovatelnou položku“. Právní vztahy k dítěti, budou vypořádány dříve, než dojde k jeho samotnému početí za pomoci asistované reprodukce.

Z hlediska trestněprávní úpravy přitom v případě regulace náhradního mateřství není potřebná změna skutkové podstaty trestného činu Svěření dítěte do moci jiného podle § 169 trestního zákoníku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že navrhovaná právní úprava předpokládá poskytnutí určitého majetkového plnění náhradní matce, v souvislosti s jejím těhotenstvím a porodem dítěte. Z hlediska trestněprávního pak bude rozhodným, zda poskytnuté plnění bude poskytnuto v limitech daných občanskoprávní úpravou, tj. zda je možné ho považovat za oprávněné. Pojmový znak „odměna“ ve skutkové podstatě totiž bude naplněn toliko v situaci, kdy odměna je poskytnuta neoprávněně, tj. mimo rozsah předpokládaný civilní úpravou.

ZÁVĚR

Absence regulace náhradního mateřství v Česku vede k nejasnostem legitimity určitých postupů asistované reprodukce a právní nejistotě subjektů na těchto procesech zúčastněných, rizika spjaté s trestněprávní odpovědností nevyjímaje. Přijetí specifické úpravy surogátního mateřství je žádoucí nejen pro regulaci vzájemných vztahů subjektů na tomto způsobu provádění asistované reprodukce zúčastněných, ale představovala by též významnou záruku ochrany práv dítěte narozeného náhradní matce. Eliminace postupů, které by mohly představovat obchod s dětmi, je založena na důsledném rozlišení postupů právem aprobovaných na straně jedné a nelegitimních praktik s cílem ekonomického profitu spojeného s náhradním mateřstvím na straně druhé. Principy, z nichž by měla právní úprava de lege ferenda vycházet, akceptují předpoklady pro odstranění recentně nežádoucího stavu, bude však záležet na konkrétně navrhovaném znění, jakým způsobem bude tyto principy akcentovat a z nich plynoucí požadavky precizovat. Za pozitivní však lze považovat už i zájem problematiku surogátního mateřství na legislativní úrovni řešit.

Adresa pro korespondenci