Srdeční záležitost

Věnováno všem srdcařům, kardiologům zvláště

MOTIVACE

Srdce je tělesný orgán, jehož správné fungování rozhoduje o životě a smrti všech živočichů od měkkýšů po obratlovce, člověka samozřejmě nevyjímaje. Podle statistik jsou dokonce choroby spojené se srdcem nejčastějším důvodem úmrtí v moderní (české) společnosti. Tuto skutečnost sugestivně předjímá osmiletá Helenka Součková, hrdinka novely „Hrdý Budžes“ od Ireny Douskové: „... prý je to tak, že srdce je nejhorší nemoc. Jak má někdo srdce, tak skoro určitě umře.“ (1)

Už v samých počátcích české literární tradice je primárně anatomický termín ‘srdce’ používán v přeneseném významu jako centrum či zdroj citů. Příkladem budiž tzv. Kunhutina modlitba „Vítaj kráľu všemohúci“ z konce 13. století:

Tvé jest tělo naplněno,

 

V anatomickém smyslu slova se můžeme s termínem ‘srdce’ setkat v rukopisu o trochu mladším, a sice v bajce o lišce a o džbánu z „Hradeckého rukopisu“ (3):

Čbán sě dolóv s hory pokoti,
liška sě, po ňem běžiec, upoti.
Vecě: Čbáne, proč běžíš prudcě?
přesadíš mi skoro srdce.

 

Za pozornost stojí neobvykle vysoký počet odvozenin. To je dáno velkým bohatstvím derivačních sufixů v češtině. Dodejme, že i mnohé další jazyky s touto charakteristikou disponují vysokým počtem derivátů (např. řečtina). Zůstaneme-li pouze u češtiny, bez ambice na úplnost můžeme uvést např. adjektiva srdečný (pozdrav) a srdeční (rytmus), srdnatý (hrdina), srdcový (král), srdcovitý (tvar), (bradáček) srdčitý ; substantiva jak s anatomickým obsahem jako osrdí (= vnitřnosti v srdeční krajině; obvykle srdce a plíce); osrdečník nebo osrdečnice (= vak obalující srdce); srdečnice (= aorta), tak s významem přeneseným jako srdečnost (od adjektiva srdečný) nebo srdcař (ten, kdo žije pro to, co dělá; hovorově také kardiolog), ale též bylina srdečník obecný (Leonurus cardiaca).

Ve slovní zásobě češtiny se vyskytuje i několik složenin jako milosrdný a jeho opak nemilosrdný, vedle srdcebolný, srdcebolevý, srdcervoucí, srdceryvný, a dokonce bolesrdný, je tedy vidět, že se jedná o slovo výrazně kolokabilní, tj. schopné (také) ustálených slovních spojení (4). Některé slovanské jazyky znají též slovesný derivát s významem „hněvat se“, např. srbochorvatské sŕditi nebo ruské serdíťsja.

Ještě mnohonásobně vyšší je počet frazeologických obratů využívajících slovo „srdce“ zejména v přeneseném významu, kladném i záporném. Za všechny připomeňme sémantickou opozici mezi obraty srdce na dlani a srdce v kalhotách. Nechybí však ani kontext zcela neutrální jako srdce zvonu nebo srdce Evropy. To už přicházíme ke kognitivním aspektům daného termínu, který by si pro svou bohatost nejen v češtině, ale fakticky ve všech frazeologicky zdokumentovaných jazycích, zasloužil samostatnou monografii.

ZROD A VÝVOJ KARDIOLOGIE V ZRCADLE TEXTŮ NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH AUTORIT

Velká většina medicínských termínů spojených se „srdcem“ pochází z řečtiny, a to z formy καρδία z attického dialektu, který byl užíván mj. v Athénách.

Adjektivum καρδιακός „vztahující se k srdci“ použil v medicínském kontextu Diogenés z maloasijské Oinoandy (2. stol. n. l.), a to ve svém epitafu.

καρδιακὸν γάρ με διαφορεῖ πάθο

„srdeční mě oslabuje nehoda“ (5).

 

Hippokratés z Kósu (460–377 př. n. l.; obr. 1 a 2) bývá označován za zakladatele kardiologie (6). O srdci se zmiňuje mj. ve spise ‘O svaté nemoci’ (Περὶ ἱρῆς νούσον, §20), který je však primárně věnován mozku:

§20. τὸ δὲ οὐχ οὕτως ἔχει, ἀλλὰ σπᾶται μὲν ὥσπερ αἱ φρένες καὶ μᾶλλον διὰ ταύτας τὰς αἰτίας: ἐξ ἅπαντος γαρ τοῦ σώματος φλέβες ἐς αὐτὴν συντείνουσι, καὶ ξυγκλείσασα ἔχει ὥστε αἰσθάνεσθαι, ἤν τις πόνος ἢ τάσις γίνηται τῷ ἀνθρώπῳ: ἀνάγκη γὰρ καὶ ἀνιώμενον φρίσσειν τὸ σῶμα καὶ συντείνεσθαι, καὶ ὑπερχαίροντα τὸ αὐτὸ τοῦτο πάσχειν: διότι ἡ καρδίη αἰσθάνεταί τε μάλιστα καὶ αἱ φρένες. (7)

„ ... tak jako se váčky na srdci nazývají ‘ouška’, byť ničím nepřispívají ke sluchu. Někteří zase říkají, že jsme při vědomí díky srdci a že srdce je tím, co prožívá soužení a obavy. Ale není tomu tak; srdce se stahuje jako bránice, ba ještě více, z následujících příčin: vedou do něj cévy z celého těla a srdce je drží pohromadě, takže vnímá, prožívá-li člověk nějakou tíseň či napětí. Souží-li se, je jeho tělo nutně rozechvělé chladem a napjaté; totéž postihuje i toho, kdo má nesmírnou radost. Srdce a bránice tudíž vnímají nejvýrazněji; na vědomí se ale nepodílí žádný z nich, nýbrž příčinou toho všeho je mozek.“ (8)[1]

   

Obr. 1  Nástěnná malba z Anagni (Itálie), zobrazující Galéna (vlevo) a Hippokrata (12. stol.)

   

Obr. 2  Rukopis Hippokratovy přísahy ve tvaru kříže (Byzanc, 12. stol.)

 

Spis o ‘O srdci’ (Περί Καρδίης) bývá rovněž připisován Hippokratovi, ale jeho původ je pozdější. Po důkladné diskusi různých názorů Fowler (9) uvažuje o 3. stol. př. n. l. Srdce je zde analyzováno podrobněji.

§I. Καρδίη σχῆμα μὲν ὁκοίη πυραμὶς, χροιὴν δὲ κατακορὴς φοινικέα. Καὶ περιβεβλέαται χιτῶνα λεῖον· καὶ ἔστιν ἐν αὐτέῳ ὑγρὸν σμικρὸν ὁποῖον οὖρον, ὥστε δόξεις ἐν κύστει τὴν καρδίην ἀναστρέφεσθαι· γεγένηται δὲ τούτου ἕνεκα, ὅκως ἅλληται ῥωσκομένως ἐν φυλακῇ· ἔχει δὲ τὸ ὕγρασμα ὁκόσον μάλιστα καὶ πυρευμένῃ ἄκος. Τοῦτο δὲ τὸ ὑγρὸν διοῤῥοῖ ἡ καρδίη πίνουσα, ἀναλαμβανομένη καὶ ἀναλίσκουσα, λάπτουσα τοῦ πνεύμονος τὸ ποτόν.

„Svou podobou srdce připomíná jehlan, je barvy temně rudé, obklopeno hladkým obalem, v němž je množství tekutiny připomínající moč, takže by si jeden pomyslel, že srdce představuje náhradní močový měchýř. A toto vzniklo za účelem, aby srdce silně tlouklo ve své strážné pozici. {Perikardium} obsahuje dostatek tekutiny, aby se mu ulevilo, když je přehřáté. Tuto tekutinu srdce vylučuje, nasávajíc, pohlcujíc a vstřebávajíc plicní nápoj.“

§IV. Περὶ δὲ οὗ ὁ λόγος, ἡ καρδίη μῦς ἐστι κάρτα ἰσχυρὸς, οὐ τῷ νεύρῳ, ἀλλὰ πιλήματι σαρκός. Καὶ δύο γαστέρας ἔχει διακεκριμένας ἐν ἑνὶ περιβόλῳ, τὴν μὲν ἔνθα, τὴν δὲ ἔνθα.

„Co se týče toho, o čem je řeč, srdce je sval velké síly, nikoliv kvůli šlachám, ale pro pevnost masa. Má dvě oddělená bříška {= srdeční komory} za jedinou stěnou, jedno na této straně, a jedno na oné.“ (10).

 

Všestranný přírodovědec Aristotelés (384–322 př. n. l.), sám z lékařské rodiny, se blíže ‘srdcem’ zabývá ve dvou svých pojednáních, ‘O morfologii živočichů’ a ‘O historii živočichů’.

‘O morfologii živočichů’ (Περὶ ζῴων μορίων)

3.3, §665b. Ἡ μὲν γὰρ καρδία ἐν τοῖς ἔμπροσθεν καὶ ἐν μέσῳ κεῖται, ἐν ᾗ τὴν ἀρχήν φαμεν τῆς ζωῆς καὶ πάσης κινήσεώς τε καὶ αἰσθήσεως (...), ὁ δὲ πλεύμων κεῖται οὗ ἡ καρδία καὶ περὶ ταύτην, ἡ δ´ ἀναπνοὴ διά τε τοῦτο καὶ διὰ τὴν ἀρχὴν τὴν ἐν τῇ καρδίᾳ ἐνυπάρχουσαν.

„Vskutku, srdce je vpředu a uprostřed {těla}. Říkáme, že v něm se nachází podstata života a zdroj veškerého pohybu a všech pocitů. (....) Plíce se nacházejí tam, kde srdce, které je jimi obklopeno. Dýchání se děje prostřednictvím plic a jeho podstata spočívá v srdci.“ (11).

‘O historii živočichů’ (Τῶν περὶ τὰ ζῷα ἱστοριῶν)

1.17. Ἡ δὲ καρδία ἔχει μὲν τρεῖς κοιλίας, κεῖται δ' ἀνωτέρω τοῦ πλεύμονος κατὰ τὴν σχίσιν τῆς ἀρτηρίας, ἔχει δ' ὑμένα πιμελώδη καὶ παχύν, ᾗ προσπέφυκε τῇ φλεβὶ τῇ μεγάλῃ καὶ τῇ ἀορτῇ. ... Τὸ δὲ κυρτὸν αὐτῆς ἐστιν ἄνω. Ἔχει δὲ τὸ ὀξὺ σαρκῶδες ἐπὶ πολὺ καὶ πυκνόν, καὶ ἐν τοῖς κοίλοις αὐτῆς νεῦρα ἔνεστιν. ... Κεῖται δὲ τὴν θέσιν ἐν μὲν τοῖς ἄλλοις κατὰ μέσον τὸ στῆθος, ὅσα ἔχει στῆθος, τοῖς δ' ἀνθρώποις ἐν τοῖς ἀριστεροῖς μᾶλλον, μικρὸν τῆς διαιρέσεως τῶν μαστῶν ἐγκλίνουσα εἰς τὸν ἀριστερὸν μαστὸν ἐν τῷ ἄνω μέρει τοῦ στήθους.

„Srdce má tři dutiny {= komory} a je situováno nad plícemi v oblasti průdušnice. Zajištěno je tučnou silnou membránou, která je zapojuje na velkou tepnu a aortu. ... Zakulacený konec srdce je nahoře. Hrot je do velké míry masitý a úzký ve struktuře. V dutinách se nacházejí šlachy. ... Srdce je zpravidla situováno uprostřed hrudi u živočichů, kteří hruď mají, u člověka se nachází poněkud vlevo.“

....

Καὶ οὔτε μεγάλη, τό θ' ὅλον αὐτῆς εἶδος οὐ πρόμηκές ἐστιν ἀλλὰ στρογγυλώτερον· πλὴν τὸ ἄκρον εἰς ὀξὺ συνῆκται. Ἔχει δὲ κοιλίας τρεῖς, ὥσπερ εἴρηται, μεγίστην μὲν τὴν ἐν τοῖς δεξιοῖς, ἐλαχίστην δὲ τὴν ἐν τοῖς ἀριστεροῖς, μέσην δὲ μεγέθει τὴν ἀνὰ μέσον· καί εἰσιν εἰς τὸν πλεύμονα τετρημέναι πᾶσαι. [Ἀμφοτέρας δ' ἔχει τὰς δύο μικράς, καὶ τὸν πλεύμονα τετρημένας πάσας]. Κατάδηλον δὲ κατὰ μίαν τῶν κοιλιῶν. Κάτωθεν δ' ἐκ τῆς προσφύσεως· κατὰ μὲν τὴν μεγίστην κοιλίαν ἐξήρτηται τῇ μεγάλῃ φλεβί, πρὸς ἣν καὶ τὸ μεσεντέριόν ἐστι, κατὰ δὲ τὴν μέσην τῇ ἀορτῇ. Φέρουσι δὲ καὶ εἰς τὸν πλεύμονα πόροι ἀπὸ τῆς καρδίας, καὶ σχίζονται τὸν αὐτὸν τρόπον ὅνπερ ἡ ἀρτηρία, κατὰ πάντα τὸν πλεύμονα παρακολουθοῦντες τοῖς ἀπὸ τῆς ἀρτηρίας. Ἐπάνω δ' εἰσὶν οἱ ἀπὸ τῆς καρδίας·

„Srdce není velké a obecně vzato není ani prodloužené. Ve skutečnosti je okrouhlé. Mělo by být pamatováno, že ve své spodní části je zašpičatěno. Má tři dutiny, jak již bylo řečeno, pravá je největší ze tří, levá nejmenší a prostřední je velikostí mezi nimi. Všechny dutiny, i obě malé, jsou propojeny kanálky s plícemi. Tato skutečnost je činí zcela viditelnými v jedné z dutin. A dole, v bodu výrůstku, v největší dutině se nachází spojení s dutou žílou, (blízko které leží membrána, k níž jsou připojena střeva). Uprostřed je spojení s aortou. Kanálky vedou od srdce do plic a větví se, jak činí průdušnice, běžíce všechny přes plíce paralelně s trubicemi průdušnice. Kanálky od srdce jsou nejvíce nahoře.“ (12).

 

‘Srdci’ se věnoval též lékař Galénos (129–216 po Kr.; obr. 1), původem z maloasijského Pergama (13). Po praxi terapeuta v pergamském Asklépiu a studiích lékařství ve Smyrně, Korinthu a Alexandrii se vrací do Pergama, kde se učí praktické anatomii při léčení zraněných gladiátorů. Roku 162 odchází do Říma, kde se vypracuje až na osobního lékaře císařů Marka Aurelia a jeho syna Commoda. Zanechal po sobě nesmírně rozsáhlé dílo, díky němu se mj. dochovaly alespoň některé fragmenty díla Hippokratova, k němuž se vždy hlásil. O ‘srdci’ píše např. ve spise ‘O anatomických procedurách’ (Περὶ ἀνατομικῶν ἐγχειρήσεων):

Ὅπως δ’ ὁ λόγος ᾖ σαφὴς, ἐξηγήσομαι πρότερον ἕκαστον τῶν ὀνομάτων, οἷς ἀναγκαῖόν ἐστι χρῆσθαι, τὴν ἀρχὴν ἐνθένδε ποιησάμενος. ὥσπερ αὐτὸ τὸ σφύζον σπλάγχνον ὀνομάζουσιν ἅπαντες καρδίαν, οὕτω καὶ τῶν ἀγγείων ἕκαστον τῶν σφυζόντων ἀρτηρίαν προσαγορεύουσιν. ἀλλὰ τὰς μὲν ἄλλας ἁπάσας ἀρτηρίας, ὁπόσαι καθ’ ὅλον εἰσὶ τὸ σῶμα, τῇ αἰσθήσει διαγνῶναι σφυζούσας οὐ χαλεπόν ἐστιν, ἥ τε πρὸς τὴν μεγάλην ἀρτηρίαν ἁπασῶν αὐτῶν συνέχεια ταὐτὸ τοῦτο ἐνδείκνυται· τὰς δ’ ἐν τῷ πνεύμονι διαγνῶναι μὴ πάνυ τι σαφῶς αἰσθήσει δυνατόν ἐστιν σφυζούσας. ἐκ δὲ τῆς πρὸς τὴν ἀριστερὰν κοιλίαν συνεχείας αὐτῶν ὑπονοήσειεν ἄν τις. (14).

„Aby můj popis byl jasný, vysvětlím názvy, které bychom měli používat. Tak jako všichni označují pulsující orgán ‘srdce’, tak nazývají každou pulsující cévu tepnou. Je snadné tepny rozpoznat v celém těle podle jejich tepání a podle návaznosti na hlavní tepnu. Ale není možné smysly rozeznat tep plicních tepen. Navzdory tomu je možno odhadnout jejich podstatu z jejich návaznosti na levou komoru srdce.“ (15).

 

Mezi římskými autory píšícími latinou se o ‘srdci’ vyjadřuje všestranný přírodovědec Plinius (23–79 n. l.) ve své ‘Historii přírody’ (obr. 3):

11.69. Cor animalibus ceteris medio pectore est, homini tantum infra laevam papillam turbinato mucrone in priora eminens. piscibus solis ad os speetat. hoc primum nascentibus formari in utero tradunt, deinde cerebrum, sicut tardissime oculos, sed hos primum emori, cor novissime. huic praecipuus calor. palpitat certe et quasi alterum movetur intra animal, praemolli firmoque opertum membranae involucre, munitum costarum et pectoris muro, ut pariat praecipuam vitae causam et originem. prima domicilia intra se animo et sanguini praebet sinuoso specu et in magnis animalibus triplici, in nullo non gemino; ibi mens habitat, ex hoc fonte duae grandes venae in priora et terga discurrunt, sparsaque ramorum serie per alias minores omnibus membris vitalem sanguinem rigant. solum hoc viscerum vitiis non maceratur; nec supplicia vitae trahit, laesumque mortem ilico adfert. ceteris corruptis vitalitas in corde durat.

„Tak jako u jiných živočichů se srdce nachází uprostřed hrudi, ale u člověka jediného je to pod levou plící, se svým jehlanovitým koncem vystupujícím vpřed. Jen u ryb směřuje k tlamě. Platí, že při narození je srdce prvním orgánem zformovaným v děloze, poté mozek a poslední ze všech jsou oči. Avšak oči jsou první, které umírají a srdce je poslední. Srdce je nejteplejší část těla. Má svůj pravidelný tep a vlastní pohyb, jako kdyby bylo dalším živočichem uvnitř (těla). Je pokryto pevným obalem z membrány a chráněno stěnou žeber a hrudníku tak, že může být první příčinou a původem života. Je primárním domovem duše i krve, v klikaté dutině, která je u velkých zvířat trojdílná a u všech ostatních bez výjimky dvojdílná. Zde přebývá duše. Od tohoto zdroje dvě velké cévy běží odděleně dopředu a dozadu těla a rozšiřují životně důležitou krev i menšími cévami do všech částí těla. Srdce samo netrpí neduhy ostatních vnitřních orgánů, ani neprodlužuje soužení života a když je zraněno, přináší okamžitou smrt. Když ostatní části jsou poškozeny, životnost srdce trvá.“ (16 17).

 

Obr. 3  Úvodní stránka první tištěné verze Pliniovy ‘Historie přírody’, kterou v Benátkách vydal roku 1469 Johann Speyer

 

Hippokratovy, Aristotelovy a Galénovy ideje dále rozvíjel perský učenec Ibn-Sīnā (980–1037), známý v Evropě pod polatinštěným jménem Avicenna. Narodil se v blízkosti Buchary v dnešním Uzbekistánu, v Buchaře také nejdříve studoval a poté působil jako osobní lékař místních vládců. Později cestoval po různých perských městech (Hamadán, Isfahán aj.), kde dále studoval a současně se živil jako lékař. Postupně získával vědomosti též o indické a čínské medicíně. Sepsal řadu medicínských spisů; za nejvýznamnější bývá pokládán arabsky psaný ‘Kánon medicíny’ (al-Qānūn fī l-ṭibb), dokončený roku 1025 (obr. 4). Ač přijal některé omyly svých předchůdců (např. srdce rozdělené na tři komory podle Aristotela), přišel též s novými myšlenkami, například odlišil síňovou a komorovou kontrakci srdce, jak můžeme vyčíst z jeho popisu fungování srdce (III.11): „Když srdce (tj. srdeční komory) je v kontrakci, tyto dva přívěsky (tj. síně) měknou (tj. prodlužují se). Když se srdce (tj. srdeční komory) prodlužuje, tyto dva přívěsky ztvrdnou (tj. jsou v kontrakci). ... Ve skutečnosti, tyto dva přívěsky (tj. síně) jsou jako dvě nádrže, které přijmou, co srdce (tj. komory) potřebuje (tj. krev) ze žíly (horní a dolní duté žíly, latinsky zvané vena cava) a posílá to do srdce (tj. do komor), jak je zapotřebí.“ (18). Kolem roku 1255 přeložil ‘Kánon medicíny’ do latiny pod titulem Canon medicinae italský lékař, astronom a astrolog Gerard de Sabbioneta. Předpokládá se, že působil na dvoře císaře Friedricha II. (1194–1250) a kolem roku 1220 také na univerzitě v Bologni. Bývá často zaměňován za jiného překladatele z arabštiny, Gerarda z Cremony (1114–1187), který pracoval v překladatelské škole v Toledu. Tiskem vyšel latinský překlad poprvé v letech 1472–1473. Kniha sloužila jako zásadní encyklopedie medicíny např. na lékařských fakultách univerzit v Lovani a Montpellieru až do 17. století.

 

Obr. 4  Avicennův Canon medicinae vydaný roku 1658 v Lovani

 

Během 16. století, v době vrcholné renesance, se o problémy krevního oběhu zajímalo hned několik učenců, např. Francouz Jacques Dubois (1478–1555), jenž popsal žilní chlopně, Španěl Michael Servetus (1509/11–1553), který rozeznal plicní cirkulaci, či Ital Matteo Realdo Colombo (1515–1559), profesor anatomie na univerzitě v Padově. Rozhodující krok pro kompletní vysvětlení krevního oběhu učinil až anglický lékař William Harvey (1578–1657; obr. 5) ve svém spise ‘Anatomické cvičení o pohybu srdce a krve u zvířat’ (Exercitatio Anatomica de Motu Cordis et Sanguinis in Animalibus, Frankfurt 1628; obr. 6). Harvey studoval nejprve v Cambridgi, poté v Padově, kde jej ovlivnil Girolamo Fabrizio (1533–1619). Zde se mu též dostalo možnosti seznámit se s Aristotelovými spisy. Po návratu do Anglie se Harvey stal osobním lékařem králů Jakuba I. a jeho nástupce Karla I. Ve svém spise polemizuje se svými předchůdci a předpokládá nový, kompletnější pohled na roli srdce v krevním oběhu, který je v zásadě přijímán dodnes. Příkladem budiž následující pasáž z Kap. II:

Simul itaque haec, et eodem tempore, contingunt; tensio cordis, mucronis pulsus, qui forinsecus sentitur ex allisione ejus ad pectus, parietum incrassatio, et contenti sanguinis protrusio cum impetu, a constrictione ventriculorum. Hinc contrarium vulgariter receptis opinionibus apparet; cum, eo tempore quo cor pectus ferit et pulsus foris sentitur, una cor distendi secundum ventriculos, et repleri sanguine putetur; quanquam contra rem se habere intelligas, videlicet cor, dum contrahitur, inaniri. Unde qui motus vulgo cordis diastole existimatur, revera systole est. Et similiter motus proprius cordis, diastole non est, sed systole; neque in diastole vigoratur cor, sed in systole, tum enim tenditur, movetur, vigoratur.

„Nastávající děje pak probíhají současně: kontrakce srdce; puls na vrcholu (srdce) proti hrudi, který je vnímán zvnějšku; zesílení stěn; a důrazné vylučování krve, kterou obsahuje, stažením komor. Tedy opačně, než je všeobecně přijímaný názor. Namísto srdce otevírajícího své komory a naplňujícího se krví, zatímco současně tepe na hruď a jeho tlukot je vnímán i zvenku, děje se opak tak, že srdce se při stahování vyprazdňuje. Tedy že pohyb všeobecně pokládaný za diastolu je ve skutečnosti systolou a podstatný pohyb srdce není diastolou, ale systolou. Není to během diastoly, kdy srdce ztvrdne a stává se napjatým, ale během systoly, kdy je roztažené, pohyblivé a při síle.“ (19–21).

  

Obr. 5  William Harvey (1578–1657)

 

Obr. 6  Titulní stránka spisu De motu cordis od Williama Harveyho (1628)

 

ŘECKÉ SLOVO „SRDCE“ V KONTEXTU OSTATNÍCH INDOEVROPSKÝCH JAZYKŮ

V bohaté slovní zásobě staré řečtiny se objevují různé varianty, které se liší podle dialektů, ale také ve slovotvorbě (22). Attickou variantu (v ideálním přepisu) καρδίᾱ „srdce“ používali zejména autoři tragédií z 5. stol. př. n. l., např. Aischylos (525–456 př. n. l.) v dramatech ‘Sedm proti Thébám’ (verš 781) či ‘Upoutaný Prométheus’ (verš 881) nebo Euripidés (480–405 př. n. l.) v dramatech Hippolytos (1.274) či Médeia (verš 99), ale též básnířka Sapfó (±630–570 př. n. l.), která převážně preferovala aiolský dialekt. Íónskou variantu καρδίη použil Homér v Íliadě [2.452], i když mnohem častěji u něj vystupuje varianta κραδίη. Aiolský dialektismus κάρζα zaznamenává až byzantská encyklopedie Etymologicum magnum (Ἐτυμολογικὸν Μέγα) [407.21], sestavená ze starších částí neznámým autorem v Konstantinopoli kolem roku 1150 n. l. Kyperský dialektismus κόρζα zapsal kolem roku 500. alexandrijský lexikograf Hesychios (κόρζα · καρδία. Πάφιοι (23). Už v nejstarším známém literárním textu 1. tisíciletí př. n. l., Homérově Iliadě, je srdce spojováno s odvahou, hněvem i strachem:

^1.225 κυνὸς ὄμματ᾽ ἔχων, κραδίην δ᾽ ἐλάφοιο, „s tváří psa, jak pozoruji, však srdcem jelena“

^9.646 ἀλλά μοι οἰδάνεται κραδίη χόλῳ „však vzkypí mi žluč v srdci“

^16.266 τῶν τότε Μυρμιδόνες κραδίην καὶ θυμὸν ἔχοντες „současně maje srdnatost a smělost jich, Myrmidonů“

^21.547 ἐν μέν οἱ κραδίῃ θάρσος βάλε, „vskutku, v jeho srdce odvahu vložil“

V podobném poetickém kontextu vystupuje též ablautová varianta slova καρδίᾱ, totiž κῆρ „srdce“, rovněž počínaje Homérovou Iliadou:

^9.116 ἀντί νυ πολλῶν

^9.117 λαῶν ἐστὶν ἀνὴρ ὅν τε Ζεὺς κῆρι φιλήσῃ

„jest nad četné vojsko platen takový muž {= Achilles}, jenž Diu se zalíbil v srdci“

^14.139 Ἀτρεΐδη νῦν δή που Ἀχιλλῆος ὀλοὸν κῆρ

^14.140 γηθεῖ ἐνὶ στήθεσσι φόνον καὶ φύζαν Ἀχαιῶν

^14.141 δερκομένῳ, ἐπεὶ οὔ οἱ ἔνι φρένες οὐδ᾽ ἠβαιαί.

„Nyní, Átreovče {adresováno Meneláovi} „Achileovo vražedné srdce, v prsou se nepochybně raduje, když vidí zkázu a útěk Achaiů, soucitu bys v něm nenašel, ani dost málo.“ (24, 25)

Hláskové zákony platící uvnitř řeckého dialektového kontinua vedou k prařeckým rekonstrukcím *kardi̯ā a *kēr.

Jde o jeden z nejstabilnějších lexémů zděděný z indoevropského prajazyka. Příbuzné termíny najdeme prakticky ve všech indoevropských větvích, s výjimkou reliktových jazyků a albánštiny, kde je původní slovo pro „srdce“ nahrazeno novotvarem zemër „srdce; střed“, který je patrně utvořen od slova zê „duše“ (26). Podobně rumunské inimă „srdce“ vzniklo z latinského anima „duše“. Při jejich představování rozdělme jednotlivé větve podle toho, zda prajazykovou palatální veláru *k̂ depalatalizují na prosté *k nebo mění na sykavku. Od 19. století je první skupina nazývána kentumovou podle latinské číslovky centum „100“ a druhá skupina satemovou podle odpovídající avestské číslovky satəm.

Kentumové jazyky s prajazykovými rekonstrukcemi v jednotlivých větvích (I. helénská; II. italická; III. keltská; IV. germánská; V. tocharská; VI. anatolská) a jejich indoevropskými projekcemi:

I.a. Řecké κῆρ „srdce“ < prařecké *kēr < *k̂ēr(d) (viz výše).

I.b. Řecké (attické) καρδίᾱ aj. „srdce“ < prařecké *kardi̯ā < *k̂r̥di̯eh₂- (viz výše).

II. Latinské cor, genitiv cordis „srdce“ [Andronicus, 3. stol. př. n. l.] < praitalické *kor(d), genitiv *kordes < *k̂r̥(d), gen. *k̂r̥des (27). Latinské cor pokračuje v románských jazycích: dalmatské kur, italské cuore, sardinské koro, furlánské kur, rétorománské (Engadin) kour, francouzské cœur, okcitánské a katalánské cor, starošpanělské cuer, staroportugalské cor, zatímco v moderní španělštině a portugalštině to je corazón, resp. coração s rozšířením o augmentativní derivační sufix (28).

III.a. Staroirské cride „srdce“ < prakeltské *kridi̯om < *k̂r̥di̯om (29).

III.b. Velšské (od 15. stol.) craidd „centrum, střed, srdce, jádro, dřeň“, kornské creys, středobretonské creis, bretonské kreis „střed, prostředek“ (29).

III.c. Z kontinentálních keltských jazyků je k dispozici pouze onomastický materiál. Některá galská vlastní jména z latinsky psaných nápisů mohou být téhož původu: místní jméno Crideciaco Vico, dnes Crécy-en-Brie-en-Ponthieu; osobní jména Cridiantus z Belgie nebo Credo ze severní Itálie, odrážející galské *Kridon- (30, 31).

IV. Gótské hairto, staroseverské hjarta, staroanglické heorte, starofríské herte, starosaské herta, starohornoněmecké herza „srdce“ < pragermánské *χertōn / *χertan^o < *k̂erd-on-. Z předliterární fáze staroseverštiny pochází finské hertta „šperk ve tvaru srdce“ (32, 33).

V.a. Tocharské B nom. pl. käryāñ „srdce“, A kri „vůle“ < pratocharské *käryā < *k̂r̥di̯eh₂- (34).

V.b. Tocharské A mälkärteṃ „velkodušný“ < *mil-k̂r̥d-on-, srov. staroslověnské milosrъdъ „milosrdný“ < *mei̯lo-k̂r̥d-o- (35–37).

VI.a. Hetitské ker „srdce“, genitiv kardii̯aš/kartii̯aš, palajské dativ-lokativ kārti < prahetitsko-palajské *kēr, genitiv *kartii̯as < *k̂ēr(d), genitiv *k̂r̥di̯os (38).

VI.b. Klínopisné luvijské zārza, dativ-lokativ zarti, hieroglyfické luvijské za+ra/i-za, genitiv za+ra/i-ti-ia-sa < praluvijské *t^sārts, genitiv *t^sartias < *k̂ŕ̥ds, genitiv *k̂r̥di̯os (38).

Satemové jazyky s prajazykovými rekonstrukcemi v jednotlivých větvích (VII. baltská; VIII. slovanská; IX. arménská; X. íránská; XI. indoárijská) a jejich indoevropskými projekcemi:

VII.a. Litevské širdìs, genitiv širdès, lotyšské sir̂ds „srdce“, staropruské sirsdau „mezi, vedle“ (*sird-dau) < prabaltské *śird- < *k̂r̥d- (37, 39). Baltského původu je též prasámské *sārtē „srdce soba“ (40).

VII.b. Litevské šerdìs „dřeň stromu“ (= řecké καρδία δένδρου, doslova „srdce stromu“); čep mlýnského kamene; srdce zvonu; srdce v kartách; střed, centrum“, šerdė̃ „dřeň stromu“, lotyšské ser̂de „dřeň stromu, pecka v ovoci; prostředek, centrum“ < prabaltské *śerdi- & *śerdii̯ā < *k̂erdi-/*k̂erdii̯eh₂- (39).

VII.c. Staropruské seyr „srdce“ < prabaltské *śēr < *k̂ēr(d) (41).

VIII.a. Staroslověnské srъdьce, bulharské sărdce, makedonské srce, srbochorvatské sȑce, slovinské srcệ, slovenské & české srdce, dolnolužické serce, kašubské sěrce, polské serce, staroruské sьrdьce, ruské sérdce, ukrajinské sérce, běloruské sérca „srdce“ < praslovanské *sĭrdĭko- < *k̂r̥d-iko- (42, 43).

VIII.b. Staroslověnské milosrъdъ „milosrdný“ < *mei̯lo-k̂r̥d-o-; srov. tocharské A mälkärteṃ „velkodušný“ < *mil-k̂r̥d-on- (35–37).

VIII.c. Staroslověnské srěda „střed, prostředek; středa“, bulharské sredá „střed“, makedonské sreda „střed, středa“, srbochorvatské sr(ij)èda id., slovinské sréda „střed“, srêda „středa“, slovenské stred „střed“, streda „středa“, staročeské střěd & střěda, české střed & středa, hornolužické srjeda, dolnolužické srjoda „středa“, polabské sredă „střed, středa“, kašubské střoda, polské środa „středa“, staroruské sereda „střed, středa“, ruské & ukrajinské seredá, běloruské seradá „středa“ < praslovanské *serda & *serdŭ < *k̂erdeh₂- & *k̂erdo- (43).

IX. Arménské sirt, genitiv-dativ srti „srdce“ < praarménské *sērti- < *k̂ērd(i)- (44).

X.a. Šughni zōrδ „srdce“, rošani zōrδ, sarikoli zārd < praindoíránské *ǯ^hārd- < *ĝ^hērd- (45, 46).

X.b. Staroavestské zərəd- „srdce“, mladoavestské zərədaiia- „srdce“, khotanosacké ysära-, sogdské δrz-, osetské zärdä, pašto zṛə, zeṛa, parači zūṛ, ormuri zlī, parthské zyrd, baluči zird(ē), středoperské dyl, perské dil id. < praindoíránské < *ǯ^hr̥d- & *ǯ^hr̥d(a)i̯a- < *ĝ^hr̥d- & *ĝ^hr̥d(e)i̯o- (45).

XI.a. Védský nominativ-akuzativ hā́rdi „srdce“, gudžarátské hāḍ, khowar hă̄rdi (*hārdika-), pašai hāṛ, wotapuri yāṛ; dameli zâdi id. < praindoíránské *ǯ^hārdi- < *ĝ^hērdi- (46–48).

XI.b. Védský genitiv hr̥dás „srdce“ < praindoárijské *ǯ^hr̥dás < *ĝ^hr̥d-és/-ós (46).

XI.bb. Védské hŕ̥daya- „srdce“, pali hadaya-, prákrt haḍaka-, hindi & bengali hiyā, marwari hīṛ, romani (Palestina) h̯ri; phalura hiṛŏ̄; aškun židī, prasun zir, kati jarə, tregami jō, waigali zȫ id. < praindoíránské *ǯ^hŕ̥dai̯a- < *ĝ^hŕ̥dei̯o- (47, 48).

Znělá palatální velára *ĝ^h- praformy, z níž se vyvinuly všechny indoíránské formy, místo očekávané neznělé palatální veláry *k̂- bezpečně doložené ve všech ostatních větvích má s největší pravděpodobností svůj původ ve zkřížení s jiným anatomickým termínem, který nejlépe reprezentuje řecké χορδή „vnitřnosti, střeva“ [Odyssea+] < *ĝ^hor(H)deh₂-. Očekávané ś- se však zachovalo v indoárijské větvi mimo anatomickou terminologii, konkrétně ve védské formuli srád d^hā- „věřit“, doslova „srdce položit“ (s indoevropským východiskem *k̂red d^heh₁-), která se gramatikalizovala do samostatných slov jako je védské substantivum śradd^hā́- „důvěra, oddanost“, staroavestské adjektivum zrazdā- „věřící, oddaný“, dále latinské sloveso crēdere „věřit“ a jeho staroirská obdoba cretim „věřím“ = velšské credaf (46, 49).

O hlubokém stáří indoevropského slova pro „srdce“ svědčí i slibné paralely z neindoevropských jazyků: kartvelské *mḳerd- / *mḳrd- „hruď, prsa“, rekonstruované na základě gruzínského mḳerd- a megrelského ḳədəri (50). Hypotetické afroasijské příbuzenstvo shrnul Aaron Dolgopolsky (51): semitské *ḳard- > arabské qard „krk“, mehri qard „hrdlo“ (k sémantickému rozdílu lze uvést francouské gorge „krk; hrudník, prsa“); berberské: awlemidden ti-γərd-en „část těla na spodní části šíje mezi lopatkami“; čadské: hausa ḳirǯī „hrudník, prsa“, gwandara ḳɨriǯi id. východní dangla kórkíḍo „prsa“.

VÝBĚR MEDICÍNSKÝCH TERMÍNŮ SPOJENÝCH SE SRDCEM[2]

Termíny latinského původu

Základní komponentou je latinské cor, genitiv cordis „srdce“:

Adipositas cordis – „ztučnění srdce“, kde adeps = „tuk, lůj“.

Apex cordis – „srdeční hrot“, kde apex = „hrot, vrchol, ostrý konec“.

Basis cordis – horní plocha srdce, doslova „základna srdce“, kde basis = „podstava, základ(na)“ představuje ranou adaptaci řeckého βάσις „krok, kráčení“, a odtud přeneseně „rytmický pohyb, pořadí; základ(na)“, od slovesa βαίνω „jdu, kráčím“.

Termíny řeckého původu

Základní komponentou je řecké (attické) καρδία „srdce“. Medicínská terminologie využívá velký počet složenin s touto komponentou (55). Přibližme alespoň některé:

Kardiologie – druhá složka představuje ženský rod λόγια (nebo plurál od neutra λόγιον), utvořený od adjektiva λόγιος „učený, vzdělaný; výřečný“, které znamená „vztahující se k λόγος“. Slovo λόγος má spoustu významů: „počítání, účet, míra; cena; odhad, úvaha; vysvětlení, důvod, argument, pravidlo, princip; vyprávění, báje; příběh, tradice; přísloví; přísaha“, vše od slovesa λέγω „sbírám; počítám; vykládám, mluvím“. V klasické řečtině nenajdeme žádný předobraz termínu kardiologie. Ten byl vytvořen později na základě analogie s obdobnými termíny, které klasická řečtina znala, např. ἀστρολογία, jež používal na přelomu 5. a 4. stol. ve významu „astronomie“ Xenofon [Memorabilia], zatímco pro Aristotela (4. stol. př. n. l.) to bylo „odvětví matematiky“ [Physica; Metaphysica]. Teprve později, ve 2. stol., dostává složenina význam „astrologie“ [Sextus Empiricus: Adversus Mathematicos].

Echokardiologie – řecké ἐχώ „ozvěna“ (dórské ἀχώ, prařecké *wāk^hṓ).

Kardiogenní – patrně adaptováno z francouzského -gène, které samo představuje adaptaci řeckého -γενής, jež se objevuje v takových složeninách jako ἄλλογενής „jiného původu či rodu“; srov. γένος „rod, rodina, potomstvo“.

Kardiografie – γραφία = γραφή „kresba, obraz“, od slovesa γράφω „škrábu“ [Homér], později „píši“ [Pindaros; Hérodotos].

Angiokardiografie – ἀγγεῖον „nádoba“ [Hérodotos; 5. stol. př. n. l.], ale už Hippokratés (5./4. stol. př. n. l.) a Aristotelés (4. stol. př. n. l.) slovo používali ve významu „tělní dutina“, popř. jím označovali konkrétní orgány jako „cévy“ či „plíce“.

Fonokardiografie – φωνή „zvuk, tón“.

Polykardiografie – πολύς, neutrum πολύ „mnohý, četný“.

Kardiogram – γράμμα „písmo“, pl. „písmena“, γραμμή „čára, linka“, z prařeckého *grap^hma, jež je derivátem slovesa γράφω „škrábu, ryji; píši“.

Kardiochirurgie – χειρουργία „ruční práce, řemeslo“ [Aristofanés; 5. stol. př. n. l.], „umění operovat“ [Hippokratés; 5./4. stol. př. n. l.] a χειρουργός „řemeslník, umělec; chirurg“ – jde o složeninu slov χείρ „ruka“ a druhé složky, která je derivátem slovesa ἔρδω „dělám, činím“ < *wergi̯ō, srov. ἔργον, dórsky ϝέργον „práce“; obdobně jsou utvořeny složeniny δημιουργία „provozování řemesla“, δημιουργός „řemeslník, umělec, mistr, tvůrce“, doslova „pracující pro lid“ < *δημιο-ϝεργός.

Kardiolipin – λίπος „živočišný tuk, lůj“ [Aristotelés; 4. stol. př. n. l.].

Kardiomegalie – μεγάλος „velký“.

Kardiomyopatie – πάθη „strast, útrapa, nehoda, neštěstí“, πάθος „útrapa, strast, nemoc, bolest; zkušenost, pocit, cit“.

Kardiomyoplastika – latinské plastica „sochařské umění“ (od 1. stol. n. l.) představuje adaptaci řeckého πλαστική id. [Aristotelés; 4. stol. př. n. l.].

Kardioplegie – πληγή „úder, rána, rvačka, bití“ [Ílias].

Kardiospasmus – σπάσμα „výron, vyvrtnutí“ [Hippokratés; 5./4. stol. př. n. l.], „křeče“ [Aristotelés; 4. stol. př. n. l.].

Kardiothorakální – θώραξ „brnění, krunýř“ [Ílias], části těla, které θώραξ pokrývá: „trup“ [Euripidés; Hippokratés; 5. stol. př. n. l.], „hrudník“ [Aristotelés; 4. stol. př. n. l.], „břišní dutina“ [Galénos; 2. stol. n. l.].

Kardiotokografie – τόκος „plození, plod, porod; potomek“ [Ílias].

Kardiotomie – druhá složka představuje řecké τομή „řez, řezání, sekání“ [Euripidés; Sofoklés; 5. stol. př. n. l.], podobně jako ἀνατομή „pitva“ [Aristotelés; 4. stol. př. n. l.]; obě slova jsou modifikována podle διχοτομία „rozdělení na dvě části“ [Aristotelés].

Kardiotonika – τονικός „roztažitelný“ [Aristotelés; 4. stol. př. n. l.].

Kardiotoxický a kardiotoxin – pozdní latinské toxicum „jed“ představuje adaptaci řeckého τοξικόν φάρμακον „jed na hroty šípů“, kde první slovo je neutrum adjektiva τοξικός „příslušející k luku“, utvořené od slova τόξον „luk“. V témže duchu latinská adaptace adjektiva toxicus dostává význam „jedovatý“. Odtud pochází francouzské toxique a posléze anglické toxic (17. stol.). Anglická forma toxin byla uměle vytvořena až v 80. letech 19. stol.

Kardiotropin – τροφικός „pečující, ošetřující“, τροφικά ὄργανα „zažívací orgány“ [Galénos; 2. stol. n. l.].

Endokard – ἔνδον příslovce „uvnitř, v domě“ (petrifikované spojení předložky ἐν „v“ a podstatného jména δόμος „dům“).

Epikard – ἐπί předložka „na, nad, přes“.

Epikardektomie – ἐκτομή „vyřezání; kastrace“; jde o spojení předložky ἐκ, před vokály ἐξ „ven, pryč“, ve funkci předpony „vy-“, plus τομή „řez, řezání, sekání“.

Myokard – μῦς, gen. μυός „sval“ [Hippokratés: de Arte; 5. stol. př. n. l.]; původní význam „myš“.

Perikard – περί předložka „kolem, při, u“.

Bradykardie – βραδύς „pomalý“ [Homér].

Tachykardie – ταχύς „rychlý“ [Ílias].

Hybridní termíny řecko-latinského původu

Kardioinhibiční – latinské inhibitio „zadržení“.

Kardiopulmonální – latinské pulmo, genitiv pulmōnis „plíce“.

Kardiovaskulární – latinské vaskulární, tj. „cévní“, pochází z adj. vasculāris „cévní“, jež je utvořeno ze zdrobněliny vasculum „céva“, primárně „nádobka“, od vās, plurál vāsa „nádoba, mísa“ (odtud pochází české slovo váza).

Poznámka

Nokardióza – podle francouzského veterináře a mikrobiologa Etienna Nocarda (1850–1903), který roku 1888 u hovězího dobytka identifikoval bakterii, jež byla pojmenována jeho jménem. Se „srdcem“ nemá termín nic společného.

Poděkování

Adresa pro korespondenci