Digitalis: Když krása přírody léčí

Červenec je měsícem vysokých stvolů, na kterých postupně vykvétají nápadné zvonkovité květy připomínající náprstek. Náprstníky patří k nepřehlédnutelným rostlinám a návštěvníka horských strání či lesních pasek Krušných hor, Slavkovského lesa či Šumavy upoutají jejich purpurové, růžové nebo bílé květy. Za jejich krásou se však skrývá příběh, který významně ovlivnil dějiny medicíny.

Lékařství ostatně od nepaměti čerpalo inspiraci z rostlinné říše.
Opium z máku poskytlo základ pro moderní analgetika, vrbová kůra vedla k objevu kyseliny acetylsalicylové, chinovník přinesl chinin používaný proti malárii a tis krátkolistý se stal zdrojem protinádorového paclitaxelu. Mnohé další rostliny zůstaly pouze součástí tradičního léčitelství, ale několik z nich položilo základy moderní farmakoterapie. Mezi nimi zaujímá náprstník výjimečné postavení.

V České republice se přirozeně vyskytuje především náprstník červený (Digitalis purpurea), který osidluje kyselé půdy pasek a okrajů lesa, zejména v západních a jihozápadních oblastech Čech. Vedle něj lze nalézt také náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora), rozšířený v teplejších oblastech republiky. Oba druhy patří mezi rostliny nápadné, krásné –⁠ jedovaté a současně léčivé.

Právě nebezpečí náprstníku bylo známo mnohem dříve než jeho léčebný potenciál. Ten objevil v 18. století anglický lékař William Withering (1741–1799), absolvent studia lékařství v Edinburghu, který působil v Staffordu a Birminghamu. Všiml si, že lidový bylinný přípravek podávaný nemocným s otoky –⁠ tehdy označovanými jako „vodnatelnost“ –⁠ obsahuje mimo jiné listy náprstníku. Po letech pečlivého pozorování vydal roku 1785 spisek An Account of the Foxglove, and Some of its Medical Uses, ve kterém popsal 156 klinických případů, u kterých podání listů a květů náprstníku zlepšilo stav pacientů se srdečním selháním. Uvedl také doporučené terapeutické dávky i příznaky toxicity. Witheringova práce se stala klasikou farmakologie a je dodnes považována za jeden z prvních příkladů systematického klinického hodnocení léčivého přípravku. Sám Withering zemřel v 58 letech na tuberkulózu, „nemoc z povolání“ řady lékařů jeho éry.

V následujících desetiletích byly z rostliny náprstníku izolovány účinné látky –⁠ srdeční glykosidy. Nejznámějšími se staly digitoxin a později digoxin. Tyto látky posilují srdeční kontraktilitu a současně ovlivňují převod vzruchu v srdci. Ve 20. století se digitalis stal jedním ze základních léků kardiologie a po mnoho desetiletí představoval nenahraditelnou součást léčby srdečního selhání a některých poruch srdečního rytmu.

Přestože dnešní medicína disponuje řadou moderních kardiologických přípravků, digoxin z klinické praxe nezmizel. Nadále má své místo zejména u vybraných pacientů se srdečním selháním a fibrilací síní. Je pozoruhodné, že v době biologické léčby, monoklonálních protilátek a genových terapií zůstává léčivo odvozené od rostliny popsané před více než dvěma stoletími součástí každodenní medicíny.

Když tedy letos v létě budeme obdivovat rozkvetlé náprstníky na horských loukách či v zahradách, stojí za to připomenout si, že nejde jen o okrasnou rostlinu. Je připomínkou doby, kdy se moderní farmakologie rodila z detailního pozorování přírody. A také důkazem, že některé dary rostlinné říše obstály ve zkoušce času lépe než mnohé syntetické objevy posledních desetiletí.

Podobně pozoruhodný je osud barvínkovce růžového (Catharanthus roseus, dříve Vinca rosea), nenápadné okrasné rostliny pocházející z Madagaskaru. Z této tropické květiny byly v polovině 20. století izolovány alkaloidy vinkristin a vinblastin, které významně přispěly k úspěchům moderní dětské onkologie. Jen málokdo při pohledu na záhon rozkvetlých barvínkovců tuší, že právě tato rostlina pomohla změnit osudy tisíců dětí s leukemií.

Jan Lebl