MUDr. Václav Sebroň 1. 7. 1959 – 6. 1. 2025

Odešel mimořádně vzdělaný, zručný a pracovitý neonatolog a pediatr, velká osobnost s širokým srdcem

S o dva roky mladším Václavem jsme se poznali na motolské fakultě v době generačního střídání brigádních služeb chirurgických sanitářů. Ač nejsem z jižních Čech, mám k tomuto kraji dlouhodobou slabost a Václavův původ na Hosíně (vesnice nad zámkem Hluboká) mě zaujal hned při prvním setkání. Jeho rozložitá statná sedlácká postava s upřímnou bezelstnou tváří spolu s pevnými mravními postoji a poctivým hledáním odpovědí nejen na medicínské otázky mně natrvalo vstoupila do duše. Postupně jsem zjišťoval, že zdaleka nejenom mně.

Podrobné odborné Václavovo CV bylo uveřejněno v lednu na webu České neonatologické společnosti pod titulem Odešel jeden z pionýrů moderní neonatologie v Čechách. Václav byl ale mimořádnou osobností nejen neonatologie, ale i pediatrie.

Z mnoha osobních setkání bych se chtěl podělit o několik z nich, která vnímám jako charakteristická pro jeho osobnost.

Po ukončení fakulty jsem nastoupil na vojenskou službu k alkoholovému motostřeleckému pluku do krásného starobylého, ale ošuntělého Chebu. Po půlroce ubíjející sovětské, resp. ruské vojny mě zavolal dozorčí útvaru, že mám na bráně návštěvu. Tam stál Václav. Už si nepamatuji, jak se mu v době předmobilové podařilo zjistit, že jsem v Chebu. Chodili jsme spolu po zašlém krásném městě, poseděli nad pivem a hodiny spolu vedli naše obvyklé debaty nejen medicínské. Pro mě to odpoledne bylo jak z jiného světa doslova načasované.

Když pak Václav začal pracovat nejprve Pod Petřínem a posléze na neonatologii U Apolináře, byla možnost se vídat při mých návštěvách Prahy. Vlastně díky jeho nezištné podpoře, konzultacím včetně dlouhých telefonních hovorů i možnosti pobývání na jejich oddělení jsme začali v 90.letech s intermediární péčí o nedonošence i v českolipských Sudetech. Během těchto návštěv i sousedských pobytů na jejich oddělení jsem čím dále více obdivoval jeho empatické, trpělivé vnímání pacientů, jejich rodičů i svých mladších kolegů, precizní vyhodnocování klinického stavu i probíhajících změn u svých pacientů, doprovázené ohleduplnými invazivními postupy, u kterých jsem byl fascinován virtuózní zručností jeho velkých sedláckých rukou. A to vše se rozvíjelo na podkladě jeho hlubokých fyziologických a patofyziologických znalostí, uložených v jeho doslova neuvěřitelné paměti. Vizionářsky jako jeden z prvních například rozpoznal možnosti USG vyšetření u novorozenců zvláště nezralých nejen k diagnostickému stanovení stavu, ale posléze i k dynamickému vyhodnocování intenzivní a resuscitační péče. O tyto své široké znalosti se Václav byl ochoten podělit, a to zdaleka nejen se mnou. Pravidelně jsem využíval jeho znalostí k upgradu nejen svých USG zkušeností a byl za ně vděčen, neboť mně ušetřily spoustu času a energie při hledání v literatuře.

S nástupem digitálního světa převládly v našem kontaktu zvláště dlouhé noční telefonáty během jeho služeb nebo cest třeba na jih Čech (jak říkával Václav: „Jedu busem nebo vlakem domů na Hosín.“). Naše diskuse, které přecházely snadno z oblasti medicínské do osobní, rodinné i filozofické, občas končily až vybitím baterie jeho telefonu. Oslovoval mě i způsob jeho jazyka s košatou slovní zásobou bez vulgárních a siláckých výrazů. A vlastně se Václav stal postupně součástí týmu našeho oddělení jako jakýsi visiting profesor. Putovaly mezi námi maily s dotazy, PACSEM snímky MRI, CT, RTG i USG. Postupně už mladé sekundářky při řešení nějaké diagnostické či léčebné nejasnosti rovnou nadhodily: „A nepošleme obrázky dr. Sebroňovi?“ Občasně k nám do Sudet zavítal na seminář nebo jen tak. Za ty roky se díky jeho širokého záběru i obratnosti v digitálním světě moje odborná knihovna rozrostla o desítky aktuálních elektronických učebnic a monografií z celého světa.

V listopadu 2023 byla vystavena rakev knížete Karla Schwarzenberga v kostele u Maltézských rytířů na Malé Straně. Přes přilehlé náměstí se v deštivý podvečer táhla dlouhá řada trpělivě čekajících lidí pod deštníky. Kousek před vstupem do kostela jsme se zahlédli, právě vycházel ven. Jen zavolal, že se půjdeme někam zahřát. Pobyl jsem v kostele asi 20 minut a vyšel ven přemýšleje, kde se najdeme. A po pár krocích jsem Václava spatřil, jak stojí na chodníku v drobném mrholení bez deštníku a ve spíše letní bundě. Seděli jsme pak v maltézské restauraci asi 3 hodiny a pro mě trochu překvapivě Václav otevřel osobní a niterná témata. Posteskl
si, že jeho neonatologické názory a rozhodnutí jsou leckdy přehlíženy a zlehčovány. Vytanulo mně na mysli, že „není každý doma prorokem“ a že pro své mnohdy originální, ale logicky racionálně vystavěné a někdy až vizionářské závěry nenachází vždy mezi kolegy podporu.

I přes srdečně laděný obvyklý rozhovor jsem vnímal jeho únavu a přemáhání smutku, který byl umocněn i zdravotními obtížemi manželky.

Druhý den ráno jsem nasedl na pendolino a vyrazil k Ostravě. Proti mně seděly dvě elegantní starší dámy, které spolu konverzovaly. Já jsem si četl knihu. Někde na Moravě se začaly oblékat, po rozloučení se ale jedna z nich vrátila a řekla: „Mohla bych se zeptat, prosím, co to čtete? Vy jste se totiž většinu času tak pěkně usmíval.“ Ukázal jsem jim obálku knihy K službě připraven.

Otevřené, a přesto decentní rozhovory Renaty Kalenské s knížetem Schwarzenbergem během posledních dvou let jeho života, kdy cítil, že už nastává jeho čas odchodu. Byl jsem a jsem přesvědčen, že název této knihy plně vyjadřuje životní cestu a postoje přítele Václava.

Skončil bych textem žalmu 15 ze Starého zákona:

Jahve, kdo bude bydlet ve tvém stanu?

Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?

Ten, kdo chodí bez vady

Kdo jedná spravedlivě

A ze srdce říká pravdu

A jazyk přitom drží na uzdě

Kdo v ničem neuráží svého bratra

Netupí svého bližního

S pohrdáním hledí na zavrženého

Ale ctí ty, kteří se bojí Jahva

Kdo i ke své škodě přísahá, aniž to odvolává

Nepůjčuje peníze na úrok

Nic nepřijímá, aby nepoškodil nevinného

Kdo takto jedná, nikdy neklopýtne

Josef Gut, Česká Lípa