Vztah školní docházky a míry rehospitalizací u preadolescentních pacientů se suicidálním chováním – první zkušenosti

Overview

Cíl: Cílem exploratorní studie bylo upozornit na klinicky významnou, avšak málo studovanou roli školní docházky u preadolescentních pacientů se suicidálním chováním. Poskytujeme krátkou iniciální literární rešerši a sdílíme prvotní verzi originálního dotazníku, který má za cíl mapovat problematiku rehospitalizací a školní docházky u pacientů hospitalizovaných pro suicidální chování. Pomocí tohoto dotazníku jsem se pokusili zmapovat, zda pacienti z našeho souboru zvládají jeden rok po dimisi školní docházku, zdali se zvládání školní docházky pozitivně promítá na míře rehospitalizací a zdali je s nižší mírou rehospitalizací a zachovanou školní docházkou nějak asociována péče ambulantního sektoru. Materiál a metody: Zkoumána byla skupina pacientů ve věku 10–14 let, u nichž bylo v roce 2022 důvodem k hospitalizaci na dětském psychiatrickém oddělení suicidální chování (od suicidálních ideací až po stav po suicidálním pokusu). Do souboru bylo zahrnuto celkem 53 pacientů, z toho 9 chlapců a 44 dívek, celkový věkový průměr souboru byl 12,77 ± 1,25 roku. Hlavním zdrojem dat byl dotazník pro zákonné zástupce, vytvořený originálně pro tuto studii, odebíraný cestou telefonického interview. Mezi klíčové dotazované položky patřily počty rehospitalizací, zvládání školní docházky a čerpaná ambulantní péče ve sledovaném období. Sběr dotazníku probíhal v průběhu roku 2024. Při statistické analýze kategorických proměnných byl použit Fisherův exaktní test, pro analýzu četnosti kontrol u ambulantního pedopsychiatra Mann-Whitneyho U-test. Výsledky: Z 53 pacientů zvládalo dle jejich zákonných zástupců 34 (64,2 %) školní docházku rok po dimisi a 33 (62,3 %) pacientů nepotřebovalo během sledovaného období rehospitalizaci. Pacienti, kteří zvládali školní docházku, měli 7,6× nižší míru rehospitalizace (p = 0,001). Pacienti nezvládající školní docházku 4,2× častěji podstupovali rodinnou terapii (p = 0,020) a pacienti rehospitalizovaní pro jiné psychické obtíže než suicidální chování navštěvovali rodinnou terapii častěji než pacienti rehospitalizovaní pro suicidální ideace nebo suicidální pokus a než pacienti, kteří rehospitalizováni vůbec nebyli (p = 0,003). Vyšší věk pacienta (13–14 let oproti 10–12 let) byl asociován s 4,6× vyšší s mírou rehospitalizace (p = 0,036). Zároveň měli pacienti ve věku 13–14 let 4,2× nižší šanci zvládat školní docházku, i když zde výsledek nedosáhl hranice signifikance (p = 0,068). Žádná další z modalit ambulantní péče nebyla asociována se zvládáním školní docházky ani s nižší mírou rehospitalizací. Závěr: Pacienti, u kterých byla zákonnými zástupci reportována pravidelná školní docházka, měli během sledovaného období signifikantně nižší míru rehospitalizace. Naše závěry ohledně lůžkové péče zapadají do kontextu publikací, které popisují protektivní roli školní docházky vůči preadolescentní suicidalitě. Design této exploratorní studie neumožňuje určit kauzalitu, a tedy potvrdit školní docházku jako protektivní faktor, ale ukazuje, že je asociována s nižším počtem rehospitalizací a rodinnou terapií. Vyzýváme ke spolupráci na dalším vývoji metodiky a výzkumu této problematiky.

Klíčová slova:

suicidální chování – rehospitalizace – ambulantní péče – chronické absentérství – preadolescentní děti – školní docházka

Úvod

V posledních letech pozorujeme výrazný nárůst hospitalizací dětí a adolescentů z důvodu suicidálního chování [1]. Uzavření škol v průběhu pandemie COVID-19 zároveň otevřela diskusi na téma, jakou roli v duševním zdraví dětí a adolescentů hraje školní prostředí [2,3]. Celosvětově však není mnoho publikací, které by se vztahu mezi školní docházkou a suicidalitou věnovaly specificky [4]. V tuzemských odborných časopisech jde prozatím o zcela opomíjené téma. Školní docházku přitom lze zkoumat nejen jako zdroj protektivních či rizikových faktorů suicidality, ale též jako terapeutický cíl, který může mít potenciál ke snižování míry hospitalizací. Potenciální vztah suicidálního chování, míry rehospitalizací a školní docházky je, dle našich informací, téma úzce spjaté s klinickou praxí, nicméně málo zkoumané, především v českém prostředí.

Cílem této práce proto bylo:

1)
Upozornit na téma školní docházky a dětské suicidality a provést na tomto poli iniciální literární rešerši.

2)
Vytvořit a sdílet první verzi dotazníku sloužící k mapování této problematiky, vyzvat odbornou komunitu ke zpětné vazbě a spolupráci při dalším rozvoji dotazníku i celé metodologie případného dalšího výzkumu.

3)
Poskytnout pomocí exploratorní studie základní přehled možných asociací na pilotní kohortě a generovat hypotézy pro další výzkum.

Přínosy a rizika školní docházky

Školní prostředí bývá obecně vnímáno jako pole pro rozvoj vzdělávání, kvalifikaci a následné uplatnění na trhu práce. Literatura také popisuje, že dospělí s nižším stupněm dosaženého vzdělání jsou častěji nezaměstnaní či zaměstnaní na hůře placených pracovních pozicích [5]. Závislost mezi nižší úrovní dosaženého vzdělání a nezaměstnaností je dobře popisována i v tuzemsku [6].

Školní prostředí však může být i zdrojem fyziologických i patologických stresorů, které mají vliv na duševní zdraví jedince.

Příkladem patologického stresu je šikana, často popisovaný rizikový faktor pro suicidalitu [7]. Vysoká akademická zátěž bývá zejména v Asii vnímána jako jeden z precipitačních faktorů suicidálního pokusu [4]. Některé publikace reportují zvýšenou četnost suicidálního chování během školního roku oproti období prázdnin [8,9]. Z naší klinické praxe můžeme k patologickým stresorům přidat neadekvátně náročné školní zařazení –⁠ např. situace pacienta s lehkou mentální retardací v režimu klasické základní školy bez funkční integrace a podpory.

Naopak aspekty zachované školní docházky někteří autoři vnímají jako protektivní faktor suicidálního chování [10–12]. Např. Richardson et al. popisují asociaci mezi absentérstvím a suicidálními projevy a zároveň protektivní roli intervencí ve školním prostředí [10], studie Bakken et al. hovoří o protektivní roli školního prostředí skrze faktory jako školní sounáležitost –⁠ „school connectedness“ a „class wellbeing“ [11], Consoli et. al zmiňují protektivní kontext akademického a pracovního úspěchu [12]. Školní docházka bývá zmiňována i jako parametr důležitý pro celkové zdraví [5].

U pedopsychiatrických pacientů má role školního prostředí i určitá specifika. Rutina spjatá se školní docházkou je u dětí s psychickými obtížemi popisována i jako druh stabilizačního či copingového mechanizmu [2].

Na úlohu školní docházky v duševním zdraví dětí lze nahlížet i z pohledu její absence. Tomu se kupříkladu věnují studie, které dlouhodobé absentérství vnímají jako faktor asociovaný se zvýšeným výskytem suicidálních ideací a sebepoškozování [10], s výskytem depresivních stavů, s užíváním návykových látek a rizikovým sexuálním chováním [5].

 

Definice selhávání ve školní docházce

Selhávání ve školní docházce je parametr, který je v literatuře obvykle objektivizován mírou absencí školní docházky.

V USA je za „chronické absentérství“ (chronic absenteeism) považováno více než 10 % absencí během školního roku či více než 15 zameškaných dní během školního roku [5]. V českém školství se v prostředí základních škol považují absence v hodnotách 12–13 % spíše za průměrné hodnoty [13]. Naše rešerše neodhalila, že by americká definice chronického absentérství měla standardně používaný český ekvivalent.

V českém systému je více sledovaným faktorem záškoláctví, u nějž jde o intervence a postih v případě neomluvených hodin [14]. Dle posledních dat České školní inspekce (ČSI) za školní roky 2021/2022 a 2022/2023 byl průměrný počet zameškaných hodin na jednoho žáka 126, resp. 117 (což odpovídá zhruba 4–6 týdnům výuky). Tyto hodnoty jsou ČSI považovány za vysoký počet absencí [15,16].

Podstatným faktem je, že během jara 2022 probíhaly poslední dozvuky epidemiologických opatření včetně karantény [17], což může zkreslovat jak statistiku ČSI, tak výsledky naší studie, která sbírala data pouze v roce 2022.

 

„Terapie školní docházky“

Obtíže se školní docházkou jsou problematikou vysoce komplexní, neboť souvisí kromě zdravotnictví primárně s rezortem školství a práce a sociálních věcí, zde zejména cestou orgánu pro právní a sociální ochranu dětí (OSPOD). Pedopsychiatrická péče se zaměřuje na diagnostiku a terapii základního onemocnění, nikoliv na zachování školní docházky jako takové. Zdroje specificky zaměřené na zachování školní docházky u pedopsychiatrických pacientů jsou spíše limitované.

U ambulantní léčby literatura komentuje určitý pozitivní efekt individuální [18], skupinové [19] i vícerodinné [20] terapie na zlepšení školní docházky. Efekt lůžkové léčby a terapeutický efekt školní docházky do speciálních škol při psychiatrických odděleních bývá popisován v lékařské literatuře ještě sporadičtěji.

Oba sektory, lůžkový i ambulantní, mají potenciál se na řešení chronického absentérství u pedopsychiatrických pacientů významně podílet. Data, která by tento vliv nějak kvantifikovala, nicméně chybí.

 

Rehopitalizace a suicidalita

Rekurence dětské a adolescentní suicidality a téma rehospitalizace jsou naopak v literatuře popisovány četněji.

Např. v USA byla na robustní kohortě 133 516 pacientů se suicidálním chováním popsána nutnost aspoň jedné rehospitalizace u 8,5 % pacientů pro obnovu suicidálního chování, a to do 30 dní po dimisi z pediatrického oddělení [21]. Data z Norského registru pacientů ukazují, že psychiatričtí pacienti přijati z důvodu intoxikace léky mají 1,5× vyšší riziko rehospitalizace než pacienti přijatí ze stejné indikace bez psychiatrické diagnózy [22]. Giraud et al. uvádí míru rehospitalizací pro opakovaný suicidální pokus u 15 % hospitalizovaných na urgentním příjmu (emergency department), a to ve věkové skupině do 15 let [23].

Existují i práce, které mapují riziko rehospitalizace na základě závažnosti a vývoje suicidálních ideací v období po dimisi [24]. Za rizikové faktory rehospitalizace u suicidálních adolescentů je považováno např. sebepoškozování a délka hospitalizace více než 5 dní [25]. Obnovená školní docházka jako faktor pro snižování míry rehospitalizací však komentována není.

Materiál a metody

Pacienti

Inkluzní kritéria: Soubor tvoří pacienti hospitalizovaní na oddělení dětské psychiatrie v roce 2022, kteří byli selektováni na základě následujících kritérií:

1)
Věk –⁠ pro účely průzkumu jsme zvolili věkovou skupinu 10–14 let. Akcelerace suicidálního chování je prokazatelně nejvyšší právě u dívek v této věkové kategorii [26]. Suicidální ideace zároveň nejsou ve věku mladším 10 let časté (méně než 1 % populace) [27]. Posledním důvodem byla praktická proveditelnost daná věkovou skupinou hospitalizovaných pacientů.

2)
Suicidální chování –⁠ z daného souboru byli vybráni pacienti, u nichž bylo v příjmové zprávě popsáno suicidální chování jako stav po suicidálním pokusu, suicidální tendence či suicidální ideace.

 

U všech pacientů splňujících inkluzní kritéria jsme telefonicky kontaktovali zákonné zástupce za účelem vyplnění dotazníku, v němž jsme mapovali období 12 měsíců (365 dní) po datu dimise z našeho oddělení. Dotazník byl připraven zcela nově za účelem této studie, jelikož neexistuje žádný standardizovaný nebo validovaný dotazník vhodný specificky pro tyto účely. Účelem dotazníku bylo zmapovat, jak tito pacienti po propuštění zvládají školní docházku, kolikrát a z jakého důvodu byli rehospitalizováni, jaká ambulantní péče byla v období po dimisi čerpána a další potenciálně související faktory. Odebírání dotazníků probíhalo během roku 2024 a data byla anonymizována ihned při sběru. Obsah dotazníku popisuje tab. 1.

Exkluzní kritéria: Již během sběru dat byli z celého souboru vyloučeni ti pacienti (n = 2), u nichž zákonní zástupci odpověděli, že dochází do školy pravidelně a zároveň že chyběli více než polovinu školního roku. Tato tvrzení vnímáme jako protichůdná a snižující důvěryhodnost dat.

Při analýze četnosti ambulantních pedopsychiatrických kontrol jsme dále vyřadili ty pacienty (n = 1), u nichž byla četnost ambulantních kontrol během sledovaného období udávána jako 1× týdně, tedy celkem 52× za rok. Tuto odpověď považujeme z klinického hlediska jako nepravděpodobnou a nespolehlivou.

 

Definice proměnných a statistické metody

Hlavními sledovanými proměnnými pro naši práci byly zvládání školní docházky a počet rehospitalizací během období jednoho roku po dimisi.

Sledované proměnné:

Zvládání školní docházky (ano/ne) –⁠ založeno na subjektivním hodnocení zákonného zástupce, jelikož neexistuje běžně užívaný objektivní způsob její definice. Definice proměnné dle dotazníkových položek (% absence, opravné zkoušky, opakování ročníku) neumožnila smysluplnou statistickou analýzu souboru, proto ponecháno subjektivní hodnocení zákonných zástupců.

Rehospitalizace (ano/ne) –⁠ zákonným zástupcem reportované opakované přijetí k hospitalizaci na oddělení dětské psychiatrie či pediatrie během období 1 roku (365 dní) po dimisi, a to výhradně z důvodu opakování suicidálního pokusu, z důvodu suicidálních ideací či jiných psychických obtíží.

Důvod rehospitalizace –⁠ doplňková proměnná se čtyřmi možnými kategoriemi: žádná rehospitalizace, suicidální pokus, suicidální ideace, jiné psychické obtíže.

Věk –⁠ pacienti byli na základě věku rozděleni do dvou statisticky analyzovatelných skupin, a to 10–12 a 13–14 let.

Péče pedopsychiatrické ambulance (ano/ne) –⁠ zákonným zástupcem reportovaná spolupráce s ambulantním pedopsychiatrem doprovázená minimálně jednou návštěvou či konzultací během sledovaného období. Dále kvantifikován počet návštěv za sledované období.

Spolupráce s PPP (pedagogicko-psychologická poradna), OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí), individuální, skupinová a rodinná psychoterapie (ano/ne) –⁠ zákonným zástupcem reportovaná spolupráce s danou modalitou ambulantní péče doprovázená minimálně jednou konzultací během sledovaného období.

 

Statistické metody

Vzájemná souvislost mezi faktory byla hledána porovnáním četnosti u nominálních proměnných (ano/ne) mezi skupinami pomocí kontingenčních tabulek (Fisherův exaktní test), popř. analýzou rozdílů distribuce hodnot mezi skupinami u numerické proměnné počtu kontrol v pedopsychiatrické ambulanci ve vztahu s binárními proměnnými (neparametrický Mann-Whitneyho U test, také zvaný Wilcoxonův rank sum test). V druhém případě byla nejprve nenormální distribuce hodnot ve skupinách ověřena testem dle Shapira a Wilka.

Všechny uvedené p-hodnoty jsou oboustranné (two-tailed) a za statisticky signifikantní byly považovány výsledky s p < 0,05. Uvedené p-hodnoty jsou bez korekce na mnohočetné testování.

Pro statistické vyhodnocení byl použit software R verze 4.4 (fisher.test, wilcoxon.test, shapiro.test).

Výsledky

Z 485 hospitalizací na oddělení za rok 2022 splnilo inkluzní kritéria celkem 79 pacientů (16,3 %), z nichž se podařilo vytěžit 55 respondentů (69,2 %). Po vyloučení pacientů dle exkluzních kritérií čítal finální analyzovaný soubor celkem 53 pacientů. Charakteristiky souboru jsou uvedeny v tab. 2. Soubor obsahoval 44 dívek a 9 chlapců (na základě biologického pohlaví). Celkový věkový průměr souboru byl 12,77 ± 1,25 roku (medián 13), věkový průměr dívek 13,02 ± 1,05 roku (medián 13), věkový průměr chlapců 11,56 ± 1,51 roku (medián 11).

Ze skupiny 53 pacientů zvládalo dle jejich zákonných zástupců rok po dimisi pravidelnou školní docházku celkem 34 dětí (64,2 %). Z 19 pacientů (35,8 %), kteří školní docházku nezvládali, mělo osm pacientů absence představující více než polovinu školního roku, dva museli pro postup do dalšího ročníku dělat opravné zkoušky a celkem pět pacientů muselo opakovat ročník.

Celkem 33 pacientů (62,3 %) nebylo v prvním roce po dimisi znovu hospitalizováno, 20 pacientů (37,7 %) bylo v tomto období rehospitalizováno, a to minimálně 1×, maximálně pak 3×. Alespoň jedna rehospitalizace specificky pro suicidální chování byla pozorována u 14 pacientů (26,3 %). Z nich šest bylo rehospitalizováno pro stav po suicidálním pokusu, osm pro suicidální ideace.

Šest pacientů bylo rehospitalizováno pro jiné psychické obtíže.

Žádný pacient nedokončil suicidium v prvním roce po dimisi.

Z devíti chlapců bylo šest (67 %) ve věku 10–12 let, zatímco dívek bylo 12 ze 44 (27 %), což byl statisticky významný rozdíl (p = 0,048). Pohlaví ale nebylo přímo asociováno s žádnou z dalších sledovaných proměnných.

Vyšší věk pacienta (13–14 let oproti 10–12 letům) byl asociován s vyšší s mírou rehospitalizace, kdy z 20 rehospitalizovaných pacientů bylo 17 (85 %) starších 13 let, zatímco z 35 pacientů bez rehospitalizace to bylo jen 18 (51 %) (OR = 4,59, 95% CI 1,03–29,14; p = 0,036) (obr. 1). Zároveň měli starší pacienti nižší šanci zvládat školní docházku, zvládalo ji pouze 19 z 35 pacientů (54 %), oproti mladším pacientům, z nichž docházku zvládalo 15 z 18 (83 %), i když zde výsledek těsně nedosáhl hranice signifikance (OR = 0,24, 95% CI 0,04–1,09; p = 0,068).

Následně pacienti, kteří zvládali školní docházku, měli zároveň statisticky signifikantně nižší (7,6×) míru rehospitalizace (OR = 0,131, 95% CI = 0,028–0,52; p = 0,001) (obr.1).

Pacienti nezvládající školní docházku vykazovali vyšší míru navštěvování rodinné terapie (OR = 4,16, 95% CI = 1,10–17,13; p = 0,020) oproti těm, kteří školní docházku zvládali, a pacienti s rodinnou terapií zároveň častěji absolvovali i skupinovou terapii (OR = 8,61, 95% CI = 1,38–96,44; p = 0,008) (obr. 1).

Dodatečná analýza doplňkové proměnné –⁠ rozdělení dle důvodu rehospitalizace –⁠ přinesla následující výsledky:

Navštěvování rodinné terapie bylo reportováno ve 100 % (6/6) případů rehospitalizace pro jiné psychické obtíže (nesouvisejících se suicidiem), zatímco u rehospitalizace z důvodů suic. ideace (2 z 8, 25 %), suicidálních pokusů (tentamen suicidii –⁠ TS, 3 z 6, 50 %) a nerehospitalizovaných pacientů (8 z 32, 25 %) byla rodinná terapie méně častá. Tento rozdíl byl statistický významný (p = 0,003, kontingenční tabulka 4 × 2, Fisherův test). Podobná asociace pak byla nalezena i u spolupráce s OSPOD (jiné psychické obtíže –⁠ 6 z 6, 100 %; suicidální ideace –⁠ 1 z 8, 12 %; TS –⁠ 3 z 6, 50 %, nerehospitalizovaní 12 z 33, 36 %; p = 0,005).

Konečně ti pacienti, kteří spolupracovali s PPP, měli signifikantně vyšší počet návštěv psychiatrické ambulance než ti, kteří s PPP nespolupracovali (10,7 ± 9,3 vs. 5,0 ± 4,1 návštěv za rok; p = 0,001) (graf 1). Žádná další asociace pro spolupráci s PPP nebyla nalezena.

Jiné statisticky významné asociace se zvládáním školní docházky či s počtem rehospitalizací nebyly detekovány.

Diskuze

Tato pilotní práce je prvním náhledem do komplexní problematiky školní docházky pedopsychiatrických pacientů v tuzemském kontextu.

Během úvodní literární rešerše jsme narazili na chybějící definici chronického absentérství či zvládání školní docházky v českém kontextu. Obecně jsme zjistili, že i mezinárodnímu prostředí chybí přesná a jednotná definice těchto pojmů a počet publikací specificky se zabývajícími rolí školní docházky v pedopsychiatrické péči je velmi nízký.

Jedním z cílů této práce bylo vyvinout prvotní verzi dotazníku vhodného ke zkoumání dané problematiky a sdílet ho s širší odbornou komunitou za účelem dalšího rozvoje metodiky v této oblasti. Očividnou slabinou je fakt, že zdrojem dat je subjektivní hodnocení zákonných zástupců. Při snaze o definici proměnné „ne/zvládání školní docházky“ pomocí objektivnějších parametrů (absence, opakování ročníku a absolvování opravných zkoušek) byl nalezen rozpor mezi subjektivním hodnocením zákonných zástupců a výše zmíněnými parametry. Zákonní zástupci reportovali selhávání ve školní docházce u 19 pacientů, minimálně jedno námi zkoumané kritérium nezvládání školní docházky splnilo 10 pacientů. V tomto bodě nelze odlišit, zdali tento rozpor vznikl v důsledku overreportování, v suboptimální volbě kritérií či formulaci dotazníkových položek.

Obnova pravidelné školní docházky patří k dlouhodobým terapeutickým cílům našeho oddělení, proto je pozorovaná úspěšnost 64,2 % sama o sobě zajímavým výsledkem motivujícím k dalšímu zkoumání. Nalezená asociace mezi zvládáním školní docházky a nižším počtem rehospitalizací (OR = 0,131) představuje potenciálně důležitý výsledek, jež si dle našeho názoru zaslouží další zkoumání pomocí metod schopných prokázat případnou kauzalitu. Benefitem školní docházky by u našeho souboru teoreticky mohla být i nižší potřeba opakované lůžkové péče (opět pouze asociace bez prokázání kauzality). Tento poznatek naznačuje smysluplnost obnovy školní docházky jako terapeutického cíle, mj. i potenciál pro přeplněná pedopsychiatrická lůžka.

Nižší zastoupení rodinné terapie bylo pozorováno u pacientů rehospitalizovaných pro suicidální chování –⁠ právě u této skupiny bychom naopak čekali nejvyšší čerpání této služby. Je otázkou, zda se u našeho souboru nejedná o nevyužitou intervenční oblast. U dětí rehospitalizovaných z důvodu jiných psychických obtíží byla spolupráce s OSPOD reportována častěji než u dětí rehospitalizovaných pro suicidální chování. Jedním z častých momentů navazování spolupráce s OSPOD bývá právě sebevražedné chování dítěte, což ovšem neplatilo v našem souboru. Vzhledem ke zdroji dat (zákonní zástupci) je zde riziko, že měli zákonní zástupci tendenci tuto spolupráci méně reportovat.

Aspekt ambulantní péče jsme zahrnuli na základě předpokladu, že po dimisi je právě ambulantní sféra doménou, která ovlivňuje jak školní docházku, tak míru rehospitalizací. Je tedy překvapivé, že jsme v této oblasti kromě rodinné terapie nenalezli žádnou statisticky významnou asociaci. Za zmínku stojí fakt, že v našem souboru nebyla s mírou rehospitalizace, ale ani se školní docházkou spojena četnost kontrol u ambulantního pedopsychiatra.

Limitace

Limitujícím faktorem je použití nestandardizovaného a nevalidovaného dotazníku, což bylo způsobeno faktem, že dotazník pro tyto specifické účely dosud nebyl publikován. To vedlo k nutnosti takový dotazník nejprve připravit. Druhou limitací je fakt, že tato práce se zabývá problematikou zachování školní docházky pouze ve vztahu k odborné psychiatrické péči (a to lůžkové i ambulantní). Ve studii nebylo možné zmapovat další důležité determinanty, jako jsou např. faktory rodinného prostředí (mj. klíčový socioekonomický status), faktory školního prostředí (school connectedness, klima školy aj.), faktory ze strany pacienta (motivace k léčbě, ke studiu, osobnostní charakteristiky) ani kvalitu či frekvenci poskytované ambulantní péče. Naše data také popisují čerpané služby pouze binárně a nereflektují kvalitu, intenzitu, kontinuitu či jiné klíčové faktory poskytované péče. Rok 2022, v němž byla data sbírána, byl rokem odeznívající pandemie COVID-19, kdy během jara 2022 probíhaly poslední epidemiologická opatření typu karanténa. V další práci je nutné zahrnout delší časové období, což by umožnilo analýzu časového vývoje a určení, zda se postcovidové roky vymykají z normy a do jaké míry toto období zkreslilo naše výsledky. Limitací byla rovněž nízká statistická síla kohorty vycházející z nízkého počtu pacientů, neboť do studie bylo zapojeno pouze jedno psychiatrické oddělení. To s sebou nese zvýšené riziko falešně negativních výsledků (chyba II. typu), nemožnost detekce případných slabých závislostí nebo podrobnější analýzy v podskupin pacientů, např. srovnání na základě pohlaví, které je zastoupeno v souboru nevyváženě (ačkoli to reflektuje běžné zastoupení v klinické praxi).

 

Závěr

Tato práce upozorňuje na komplexní a málo prozkoumané téma školní docházky u pedopsychiatrických pacientů, sdílí s odbornou komunitou první verzi originálního dotazníku vyvinutého pro výzkum této oblasti, jejím cílem je podnítit diskuzi, případně spolupráci na toto téma. Nakonec poskytuje pilotní data z jednoho psychiatrického oddělení získaná pomocí uvedeného dotazníku.

Naše závěry ohledně lůžkové péče zapadají do kontextu publikací, které naznačují protektivní roli školní docházky vůči preadolescentní suicidalitě. Vzhledem k rozsahu a designu této pilotní exploratorní studie nemůžeme školní docházku prohlásit za protektivní faktor, pouze vybízíme k dalšímu zkoumání tohoto potenciálního vztahu.