Editorial

Milé kolegyně, vážení kolegové, čtenáři,

musím se přiznat, že už se moc těším na chvíli, a to především v souvislosti s každodenní ubíjející rutinou, co všechno nám tzv. umělá inteligence přinese v oblasti duševního zdraví. Jen na okraj, myslím si, že není ani umělá, natož inteligentní… a jsem přesvědčen, že aby šlo opravdu o inteligenci umělou, tak by musela být generována samotným systémem, a ne souborem algoritmů, které do ní vložil člověk, který také předem definoval zdroje dat, výstupy a typy rozhodnutí, která mají být učiněna, ale to je na jinou debatu.

S kolegyní jsme požádali nejčastěji zmiňované jazykové modely, aby se na základě promptu „Potřebuji, abys napsala úvodník do České a slovenské psychiatrie o tom, co čeká psychiatrii v roce 2026; piš především o tom, jaká je budoucnost AI v psychiatrii a psychoterapii” vyjádřily. A co z toho vylezlo? Zkráceně, AI se opravdu nepodceňuje a sama se považuje za zásadní nástroj, který sehraje důležitou roli v oblasti psychiatrické a psychoterapeutické péče, a to již v následujícím roce .

Sama Chat GPT 5.1 se pochválila a uvádí, že AI již není futuristický koncept; stává se standardem, který dokáže zpracovat komplexní klinická data, identifikovat obtížně postřehnutelné vzorce a pomáhat lékařům odhadnout rizika, trajektorie onemocnění i reakci na léčbu. Tento posun otevírá prostor pro skutečně personalizovanou psychofarmakologii, prediktivní modely relapsu a včasnou intervenci… V psychoterapii bude rok 2026 spojen s rozvojem digitálních terapeutických nástrojů, adaptivních chatbotů a VR/AR technologií. Tyto systémy nenahrazují terapeuta, ale rozšiřují jeho možnosti: umožňují kontinuální monitoraci, podporu mezi sezeními a přesné mapování změn v emocích, chování a kognici. Zároveň vytvářejí nové příležitosti pro trénink dovedností, expozici a psychoedukaci. Očekává se, že hybridní modely terapie –⁠ propojující lidskou intervenci a inteligentní digitální prostředí –⁠ budou rychle přibývat, zejména pro úzkostné poruchy, depresi a chronický stres. Chat GPT uvádí, že výzvou zůstane etika, ochrana dat a kvalita algoritmů. Klinická praxe bude muset reagovat na otázky transparentnosti, biasu a odpovědnosti při použití prediktivních modelů. AI zde může být klíčovým spojencem, pokud bude integrována s mírou, kriticky a v souladu s hodnotami oboru.

Ani Perplexity Pro nezaostává, a deklaruje, že dnes se algoritmy srovnávají s klinickým úsudkem a často jej doplňují –⁠ nikoli nahrazují. V oblasti diagnostiky již AI dokáže na základě řečových vzorců, mimiky či motorických projevů předpovídat riziko deprese, mánie nebo kognitivního deficitu. Data z elektronické dokumentace či sociálních sítí přinášejí nové možnosti včasné detekce relapsu, adherence k léčbě i sledování efektu farmakoterapie. Významným směrem výzkumu jsou multimodální modely, které kombinují biologické, psychologické a behaviorální ukazatele –⁠ čímž se překračuje hranice tradiční diagnostiky založené na symptomech. Psychoterapie vstupuje do digitálního prostoru a nabízí virtuální terapeutické asistenty, kteří využívají desítky milionů uživatelů po celém světě. Jejich efekt je stále předmětem výzkumu, zdá se, že mohou doplňovat péči mezi sezeními, podporovat psychoedukaci a pomáhat pacientům s mírnější symptomatikou. AI zde otevírá cestu k personalizované intervenci, takové, která se učí z reakcí klienta a přizpůsobuje mu emoční i jazykový styl. I Perplexity zmiňuje, že trend přináší nové etické výzvy. Kdo nese odpovědnost za rozhodnutí podpořené algoritmem? Jak zajistit, aby se pacient nestal „datovým objektem“ bez kontroly nad vlastními informacemi? A konečně, jak chránit to lidské v léčebném vztahu, onu důvěru, empatii a schopnost sdílet utrpení, které žádný algoritmus neumí dokonale napodobit?

Gemini přichází s tím, že na jedné straně stojíme před neustále rostoucí poptávkou po duševní péči, prohlubujícím se deficitem personálu a výzvou, jak udržet krok s rapidním tempem biomedicínského a technologického pokroku. V bezprostřední budoucnosti dojde k dalšímu posunu v oblasti digitalizace péče, kdy očekáváme prohloubení využití telepsychiatrie a digitálních intervencí, které umožní překlenout geografické bariéry a nabídnout péči i v odlehlejších oblastech. Personalizovaná medicína a farmakogenetika se stanou standardní součástí rozhodovacího procesu, i když jejich plné implementaci bude stále bránit nedostatečné proplácení a edukace. AI dokáže analyzovat řečové vzorce (hlas, tón, syntax) a textovou komunikaci (např. v chatbotech) z níž identifikuje markery deprese, psychózy nebo sebevražedného rizika s vyšší přesností než lidské oko. Neurozobrazovací data (fMRI, EEG) a genetické profily k predikci odpovědi na léčbu a diferenciální diagnostice. Role AI v psychoterapii je kontroverznější, avšak nevyhnutelná. V roce 2026 se AI (především v podobě chatovacích robotů a virtuálních terapeutů) nepostaví proti terapeutovi, ale stane se doplňkovým nástrojem. AI bude poskytovat nízkoprahovou podporu pro zvládání stresu, úzkosti a spánkových potíží v režimu 24/7. Pro terapeuty bude AI užitečná při automatickém generování poznámek, shrnutí interakce nebo při návrhování doporučených terapeutických technik na základě pacientových dat.

Tak jo, necháme se překvapit, zda rok 2026 přinese psychiatrii příležitost propojit tradiční klinické znalosti s datovou inteligencí. Budoucnost bude „asi možná třeba“ patřit systémům, které nejen popisují symptomy, ale dokážou porozumět dynamice lidské psychiky a podporovat rozhodování tam, kde lidská intuice potřebuje oporu. Budoucnost psychiatrie není o soupeření člověka a stroje, ale o jejich spolupráci. Úkolem nás odborníků bude nejen ověřovat účinnost nových technologií, ale i kultivace digitální etiky, vzdělávání a legislativního rámce. AI převezme ty nejrutinnější a nejzákladnější úkoly, což umožní psychiatrům a psychoterapeutům více času na skutečně komplexní a empatickou práci s pacientem. AI může psychiatrii nabídnout obrovskou pomoc –⁠ ale jen tehdy, pokud zůstane nástrojem v rukou člověka, ne naopak.

Jen si neodpustím zmínit, že existují první varovné signály o tom, že bychom měli především dbát na zdraví těch zranitelných –⁠ našich dětí, pro které může být digitální svět nebezpečným. Rád bych v této souvislosti zmínil společnou aktivitu „Bezpečné dětství v digitálním světě” prof. Jan Lebla, doc. Michala Goetze a spolku Zvedni hlavu z.s., která upozorňuje na nebezpečí vlivu digitálních technologií na vývoj a funkci dětského mozku se všemi jeho dopady, které sklízíme již nyní.

S přáním, aby lidský kontakt a empatie zůstaly nezastupitelnými nejen v roce 2026!

Martin Anders a Martina Sebalo Vňuková ve spolupráci s Chat GPT, Perplexity a Gemini