Joseph Johann Maštalíř (1757–1793): zakladatel první evropské ambulance pro nemocné děti

Joseph Johann Maštalíř (psán také jako Mastalierz), rodák z jižních Čech a dětský lékař, stál u kolébky evropské ambulantní lékařské péče o nemocné děti z chudých rodin.

Maštalíř se narodil 17. března 1757 ve Veselí nad Lužnicí jako syn Františka a Barbory Maštalířových. Pro nastínění historického kontextu stačí zmínit bitvu u Kolína z 18. června 1757 za vlády císařovny Marie Terezie (1717–1780), v níž rakouská armáda porazila pruská vojska. Maštalíř byl také současníkem Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791).

Maštalířův otec František byl úspěšným pekařem a obchodníkem a působil jako člen místní samosprávy ve Veselí nad Lužnicí. Kladl značný důraz na vzdělání svých dětí. V regionu žila významná německy mluvící menšina, což naznačuje, že rodina byla bilingvní a doma se mluvilo česky i německy. To by mohlo vysvětlovat Josefovo pozdější vzdělávání v Jindřichově Hradci (německy Neuhaus), vzdáleném 30 km od Veselí nad Lužnicí, kde vzdělaní lidé hovořili německy. Maštalíř tam navštěvoval jezuitské gymnázium, založené již v roce 1594. Hlavním vyučovacím jazykem byla latina, na kterou jezuité kladli velký důraz –⁠ dokonalé zvládnutí latiny bylo hlavním cílem studia.

Takové vzdělání umožňovalo pokračovat ve studiu na univerzitě, přičemž studenti často začínali na Filosofické fakultě. Tam začal také Maštalíř, aby se po dvou letech zapsal na pražskou lékařskou fakultu.

Podle záznamů pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity byl Joseph Mastalierz imatrikulován na lékařské fakultě 15. ledna 1777 ve věku dvaceti let pod latinským zápisem Josephus Mastalierz, Bohemus, Wesselicensis (obr. 1). Maštalířův brzký odchod z Prahy do Vídně, kde pokračoval ve studiích na lékařské fakultě, lze pravděpodobně vysvětlit tím, že univerzita v hlavním městě monarchie si udržovala vyšší akademický standard než univerzity v jiných částech impéria.

Maštalíř dokončil studia ve Vídni v roce 1784 a promoval jako doktor medicíny s disertační prací nazvanou De morbis vasorum lymphaticorum.⁽¹⁾ Zatímco připravoval svou disertaci o lymfatických onemocněních, chystal k vydání také samostatné dílo o nemocích včel –⁠ Abhandlung von den Bienenkrankheiten.⁽²⁾ Patřil k úplně prvním, kdo aplikoval své lékařské vzdělání a vědeckou metodologii při onemocnění včel, včetně studia jejich anatomie a pitvy.⁽³⁾

Rozhodujícím milníkem v Maštalířově kariéře byl rok 1787, kdy ve Vídni založil ústav, který fungoval jako ambulantní zařízení pro nemocné děti z chudých rodin. Později se zařízení stalo známé jako Erstes öffentliches Kinderkranken-Institut –⁠ první veřejné ambulantní zařízení pro nemocné děti. Pozoruhodné je, že tato instituce fungovala nepřetržitě až do roku 1938, tedy celkem 151 let.⁽⁴⁾ Zde je také nutné zmínit zařízení založené Dr. Georgem Armstrongem (1719–1789), skotským lékařem, který v roce 1767 v Londýně otevřel první ambulantní výdejnu léků a poradnu pro nemocné děti. Tato poradna však byla v provozu pouhé dva roky.⁽⁵⁾

V tomto kontextu byl Maštalířův ústav vůbec prvním v kontinentální Evropě. V době vzniku Maštalířova ústavu ještě vůbec neexistovala lůžková zařízení pro děti. První dětská nemocnice (L’Hôpital Des Enfants-Malades) vznikla až v roce 1802 v Paříži. Významná londýnská nemocnice pro nemocné děti Great Ormond Street Hospital byla otevřena dokonce až 14. února 1852.

Od roku 1787 Maštalíř léčil děti především ve svém sídle, které sloužilo jako ústav, ale v případě potřeby navštěvoval nemocné děti i z chudých rodin v jejich domovech. Z moderního pohledu lze jeho činnost označit jako časnou formu sociální pediatrie.

Užitečnost ústavu byla široce uznávána a podporována dary. Císař Josef II. udělil Maštalířovi na doporučení svého osobního lékaře Josepha von Quarina roční dotaci 100 dukátů. Maštalíř také sestavil a vydal publikaci s názvem Über die beste und leichteste Art, der zarten Säuglinge zu ernähren (O nejlepším a nejsnadnějším způsobu výživy kojenců).⁽⁶⁾ Výtěžek z jejího prodeje byl použit na podporu činnosti jeho ústavu. Maštalíř nicméně chápal, že dlouhodobá a úspěšná existence ústavu vyžaduje oficiální uznání ze strany vedení monarchie a tím i potvrzení veřejného statutu s pravidelným státním financováním. Proto v roce 1792 předložil císaři Josefu II. komplexní žádost, v níž jej žádal o udělení veřejných práv a stabilní finanční podpory.

V úvodu své žádosti Maštalíř zdůraznil, že sirotkům a nemocným dětem chudých rodičů –⁠ zejména kojencům –⁠ se často nedostává včasné a přiměřené lékařské péče. V důsledku toho, zvláště ve velkých městech, mnoho dětí umíralo v raném věku, zatímco jiné přežívaly s těžkým zdravotním postižením vyžadujícím celoživotní a nákladnou péči. Maštalíř argumentoval tím, že tato situace představuje nejen humanitární a etický problém, ale také významnou finanční zátěž pro státní pokladnu.

Maštalíř informoval císaře, že v době podání žádosti jeho ústav léčí nemocné děti bezplatně, poskytuje léky a poučuje rodiče o správné péči o děti. O všech pacientech byly vedeny podrobné záznamy –⁠ to, co bychom dnes nazvali zdravotnickou dokumentací. Do té doby bylo u něj ošetřeno již 6170 dětí. Maštalíř také zdůrazňoval, že soustředění péče o nemocné děti do jediné, dobře fungující instituce umožní hlubší porozumění dětským nemocem a zlepší i lékařské dovednosti u této věkové skupiny.

Výslovně uváděl, že děti se svým vývojem zásadně liší od dospělých, a proto vyžadují specializovanou lékařskou péči. Z dnešní perspektivy se Maštalířovy myšlenky jeví jako pozoruhodně pokrokové –⁠ dokonce na svou dobu vizionářské. Jako vedoucí ústavu spojoval lékařské odborné znalosti s efektivními organizačními a administrativními schopnostmi; dnes by byl nepochybně označen za schopného manažera ve zdravotnictví.

Maštalíř se udělení veřejného statutu a tím i stabilního státního financování pro svůj ústav nedožil. Zemřel předčasně 8. listopadu 1793 ve věku 36 let na zápal plic, kterým se nakazil během své lékařské práce. V té době ještě neexistovala fotografie ani daguerrotypie, takže žádný jeho portrét se zřejmě nedochoval.

Po Maštalířově smrti ústav pokračoval v činnosti, a to převážně podle zásad, které jeho zakladatel stanovil. Mezi jeho nástupce patřil Dr. L. L. Gölis, následovaný Dr. C. Löbischem, který byl později jmenován mimořádným profesorem ženských a dětských nemocí, a také Dr. Max Politzer a Dr. Max Kassowitz. V ústavu po nějakou dobu působil jako konzultant také Sigmund Freud, který zde na základě svých vyšetření a léčby dětí publikoval pozorování o jednotlivých fázích vývoje dítěte.

Maštalíř byl jak během svého života, tak posmrtně vysoce respektován významnými evropskými pediatry, včetně profesora Jánose Bókaye z Budapešti, který Maštalíře považoval za mimořádně váženou osobnost celé rakousko-uherské monarchie.

Ústav založený Maštalířem pokračoval ve své činnosti až do roku 1938. Po „anšlusu“, tedy začlenění Rakouska do Německé říše, byly v Rakousku zavedeny norimberské rasové zákony. Vzhledem k tomu, že mnoho zaměstnanců ústavu bylo židovského původu, ústav by okamžitě uzavřen a zrušen. Smutně se tak uzavřela jeho 151 let trvající historie.

Jan Janda

Autorský překlad textu: Janda J. Joseph Johann Maštalíř (Mastalierz) (1757–1793): a pioneer of European outpatient care for sick children. J Nurs Soc Stud Public Health Rehabil 2026; 17(1–2): 111–114. Otištěno se souhlasem vydavatele.