Ohlédnutí a memento v souvislosti s etiopatogenezí rakoviny plic z radioaktivních látek

Súhrn

V zájmu doplnění medicínské historie autor připomíná dnes již možná zapomínaný moment z nedávné minulosti české pneumologie a oboru pracovního lékařství, týkající se etiopatogeneze karcinomu průdušek a plic. Sdělení upozorňuje na eticky závažnou skutečnost související s rakovinou plic, kdy osoby odsouzené za totalitního režimu jako političtí vězni k mnohaletému žaláři byly nuceny pracovat v uranových dolech ve špatných hygienických podmínkách a byly tedy vystaveny zvýšenému riziku vzniku karcinomu plic. Jejich trest se tak mnohdy stával ve skutečnosti mnohem vyšším, než bylo oficiálně soudem deklarováno.

Klíčová slova:
karcinom plic, uranové doly, nemoc z povolání

Autor pracoval v poslední třetině minulého století jako lékař kliniky TRN (tuberkulózy a respiračních nemocí). V rámci své odbornosti se mimo jiné věnoval i problematice bronchogenního karcinomu a úzce spolupracoval také s odborníky oboru pracovní lékařství. Klinika TRN nesla u této choroby odpovědnost za diagnostiku a terapii, odborníci pracovního lékařství pak v určitých případech řešili profesionalitu onemocnění. Takový postup byl a také dnes je běžný u všech osob, které dříve pracovaly v riziku radioaktivního záření.

Ve vybraných případech byl za těchto situací důležitý časový faktor. Zákonná norma totiž stanoví, že odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění v případě nemoci z povolání přísluší jen postiženému jedinci, tedy jinými slovy, že tyto dávky, odškodné, je možno vyplatit přímo jen jemu, za jeho života.

Je známo, že bronchogenní karcinom se nejčastěji, zhruba v 85 %, vyskytuje pod obrazem tzv. centrální, hilové a perihilózní formy, která přes veškeré léčebné postupy velmi brzy, řádově v  měsících, vede k úmrtí [3, 4]. Přitom běžně, devět z deseti postižených jsou kuřáci cigaret.

V posledních třech desetiletích minulého století přicházelo ročně k přijetí na Kliniku TRN přibližně pět až deset mužů s plicním karcinomem, s anamnézou několikaleté práce v uranových dolech. Jednalo se o nekuřáky, proto bylo možno vyloučit kouření cigaret jako etiopatogenetický faktor vzniku choroby. Uvedení jedinci však měli ve své anamnéze jeden významný společný znak, který ošetřující lékaře zaujal. Jednalo se o osoby, které byly za totalitního režimu odsouzeny k mnohaletému žaláři z politických důvodů. Rozhodnutím soudu byli tito lidé určeni k práci v uranových dolech. Když u mnoha z nich po několikaleté expozici v tomto prostředí vznikla rakovina plic, měli, jak již bylo uvedeno, jen velmi malou šanci na přežití. Vedle vlastní terapie, která spočívala v plicní resekci, většinou paliativní, ozařování a aplikaci cytostatik, bylo možno zahájit na klinice pracovního lékařství proces posouzení choroby ve vztahu k pracovní anamnéze. Závěry těchto posudků bývaly nepředpojaté, jednoznačné, odpovídající smutné skutečnosti. Zájmem lékařů zainteresovaných na této stránce věci bylo, aby se otázka uznání choroby z povolání vyřešila co nejrychleji. Byli jsme si při tom vědomi, že se zde jednalo v podstatě již jen o přiznání a získání prostředků, které by těmto nemocným mohly sloužit na opatření alespoň trochu důstojného vlastního pomníku.

V zájmu objektivity je však nutno konstatovat, že zatím neexistují žádné metody, na základě kterých by bylo možné v individuálním případě jednoznačně prokázat skutečnou příčinu, ze které onemocnění vzniklo. O uznání nemoci z povolání lze rozhodovat tedy jen na základě pravděpodobnostního přístupu [8]. Na rozdíl od minulosti je v současné době incidence postižení plicní rakovinou z ionizujícího záření velmi nízká a má dále výrazně sestupný trend. Velmi pravděpodobně je tomu tak v souvislosti s významnými preventivními opatřeními v uranových dolech, která u nás začala být uplatňována v 70. letech minulého století [9, 10, 11, 12]. Podíl na snižování incidence plicní rakoviny u pracovníků v ionizačním záření mají v posledních 15 letech i výrazné útlumové programy zaváděné v uranovém průmyslu. Mezi expozicí radioaktivním látkám a vznikem rakoviny plic však může být mnohaletá časová latence (15 roků i více), proto se mohou očekávané příznivé zdravotní důsledky těchto útlumových programů plně projevit až v následujících letech.

Závěr

Cílem sdělení je poukázat na jednu opomíjenou kapitolu našich zdravotnických dějin v kontextu se společenskou a politickou situací u nás v období totality. Na jedné straně byla věcná stránka všech okolností, jako je soudní rozhodnutí, zdravotně riziková práce, nevyléčitelná choroba a strastiplné umírání, na straně druhé vyšší etický aspekt všech uvedených souvislostí. Ten se týká osob, které, ač nikdy nebyly odsouzeny k trestu smrti, v důsledku soudního rozhodnutí takto však často skončit mohly. Dodnes nemůžeme s jistotou určit, zda ti, kteří rozsudek vynášeli, si byli této okolnosti vědomi, či nikoliv. Nechť je tedy i tento moment správně pochopen, dobře vnímán a vtisknut do paměti čtenářům a střežme se, ať se v budoucnosti již nikdy více neopakuje. Ať se lékaři, nejen v našich obou oborech, nemusí stávat svědky stejných, nebo obdobných pochmurných situací. Nechť jednou provždy zmizí z lidské paměti ono latinské „homo homini lupus“.

Došlo dne 16. 9. 2009.

Přijato do tisku dne 7. 10. 2009.

Kontaktní adresa:

Prof. MUDr. Oldřich Ošťádal, CSc.

Wellnerova 21

779 00 Olomouc

e-mail: oldrich.ostadal@upol.cz